Představy o sultánských harémech, které většinou máme, jsou velmi zkreslené. Tedy alespoň co se minulosti týče. Dříve v harémech panovala přísná hierarchie a samozřejmě mezi ženami bujely někdy až život ohrožující intriky, když ženy soupeřily o přízeň sultána či jeho matky. Výjimku nepředstavovaly ani vraždy. Proto byly pro mužské sultánovy potomky do věku 11 let určeny malé střežené komnaty, aby se prince někdo nepokusil připravit o život. I tak v nich však byly zavražděny desítky následníků trůnu.

Kdo v harému žil?

Do sultánova harému byly umisťovány dívky už od sedmi let a v dobách největší slávy Osmanské říše v něm bydlelo na 2000 žen. Kromě sultánových manželek a konkubín v něm žily i jeho matka, sestry, příbuzné a jeho děti. Dále také otrokyně, které obyvatelkám sloužily coby služebné.

Manželky a milenky v harému nesměly téměř nic dělat a ani ho opustit. Všechno, co bylo potřeba, zajistily služebné. Středem harému byl pavilon s obrovským nádvořím, kde se ženy mohly koupat v bazénu nebo se podívat na zahradu, či oknem do města. Ženy si zde společně četly, modlily se nebo jen tak klábosily.

Harémy fungují i v dnešní době

Harémy, ale ne tak početné jako v minulosti, existují také v dnešní době, zejména v bohatých královských rodinách v oblasti Perského zálivu. Ženy šejků i společnice princů jsou zahrnuty luxusem a získávají dobré vzdělání. Všechno ovšem probíhá pouze v rámci panovníkovy rodiny a jeho paláce. Žijí zkrátka ve zlaté kleci. Což potvrzují i následující slova dívky, jež v jednom harému žila.

Jeden příklad za všechny

Julie, která dnes žije ve spokojeném manželství, má s jedním takovým harémem zkušenost. Před lety ji kamarádka pozvala na casting „placených společnic“ v Singapuru, kterým úspěšně prošla a naprosto bez rozmyšlení kývla na práci placenou dvaceti tisíci dolary za dva týdny. Ona a další vybrané dívky měly dělat společnost princi Jefrimu, mladšímu bratrovi sultána z Bruneje.

Pracovala beze smlouvy a byla vedena jako host v princově paláci. Ten jí zahrnoval různými dary, šperky, drahými kabelkami a spoustou peněz. Celý princův harém čítal čtyřicet mladých krasavic žijících v osmi domech obklopujících princův palác. Julie tam zůstala rok a půl.

V čem její práce spočívala?

Juliin „zaměstnavatel“ tedy princ pořádal divoké večírky ve velkém sále paláce, vždy seděl obklopen dvěma či třemi nejoblíbenějšími kráskami. Dívky se často měnily, když se mu jedna okoukala, přišla na řadu další. Sex měl tak se dvěma až čtyřmi denně. Jelikož Julie patřila k princovým oblíbenkyním, dělala mu společnost téměř denně. A když se vyrazilo mimo palác, byla jeho častým doprovodem.

„Měla jsem naše cesty ráda. Bylo to více intimní, trávili jsme spolu celé noci. Jeho sexuální chutě byly vždy náhlé a divoké. Pro ženu je těžké mít s někým tak intenzivní sexuální vztah a nespadnout do zamilovanosti a touze po opětování citů. Princ vycítil moji zamilovanost, a začal si mě ‚dávat‘. Jeho mentální hry mě začaly štvát, tak jsem se rozhodla odejít,“ líčí Julie pro web idnes.cz, proč se rozhodla tuto „kariéru“ ukončit a dodává: „Zašla jsem za ženou, která měla na starost administrativu harému a řekla jí, že můj otec je po vážné operaci a že se o něj musím jet starat. Propustili mě bez průtahů, vyšla jsem z bran princova paláce s tlustou obálkou peněz a truhlicí velmi drahých šperků. O drahém oblečení a kabelkách ani nemluvím – měla jsem toho tolik, že by se to sotva vešlo do většího domu. Jezdila jsem tehdy nakupovat do luxusních center v Singapuru, utrácela jsem desítky tisíc dolarů za šaty Chanel i Dior. Moje mysl ví, co to je utápět se v luxusu, tím jsem se zároveň naučila na něm nijak zvlášť neulpívat. Vím totiž, že mít hodně peněz je sice opojné, ale úplné štěstí a naplnění to málokomu přinese. Omrzí to. To může zcela pochopit jen ten, kdo už to prožil.“

Jak fungovaly v harému vztahy mezi děvčaty?

„Za celý ten rok a půl jsem se spřátelila pouze s jednou jedinou dívkou, jinak mezi všemi panovala velká rivalita. Občas mi připadalo, že jsem mezi zuřivými kočkami bojujícími o kocourovu přízeň,“ uzavírá své vyprávění Julie.

Zdroje: www.idnes.cz, www.national-geographic.cz, www.dotyk.cz