Před vyplutím do záhuby
Lov velryb byl v Americe 19. století náročný a nebezpečný. Přesto se stal velmi výnosným a prosperujícím obchodem. Z tuků obřích mořských savců se vyráběly svíčky a olej pro různá použití. Kosti se jako výztuha vkládaly do korzetů, spodniček i deštníků. Jednou z velrybářských lodí byla Essex, která za sebou měla řadu úspěšných loveckých výprav a byla považována za loď štěstěny. Byla z pevného dubového dřeva, měla tři stěžně a měřila 26,5 metrů. Vybavena byla pěti velrybářskými čluny, ze kterých námořníci velryby lovili harpunou. Velel jí mladý kapitán G. Pollard. S vidinou tučného zisku se chystal na další velrybářskou výpravu.
Štěstěna zůstává v přístavu
Je 12. srpna 1819 a Essex s kapitánem a jeho dvacetičlennou posádkou vyplouvá z Nantucketu v Massachusetts do jižního Pacifiku. Již za dva dny v Golfském proudu se v bouři loď málem potopí, přijde o dva čluny a je poškozena. Pollard se chce vrátit. První důstojník O. Chase ho v obavách, že by to posádka považovala za špatné znamení a utekla přesvědčí, aby pluli dál směrem na Galapágy. V září 1920 na plánové zastávce na ostrově Hood loď poopraví a jeden námořník uteče. Essex dál míří na Charlesův ostrov, kam dorazí v říjnu. Tam posádku čeká nemilá událost. Oheň, který zapálí, se vymkne kontrole a rychle se šíří ostrovem. Muži prchají, aby si zachránili holý život. Při další plavbě zhruba 1 500 námořních mil od ostrovů spatří dne 20. listopadu 1820 hejno velryb. A osud lovců je zpečetěn.
"Moby Dick" útočí
Na moře jsou spuštěny tři zbývající čluny. Člun Chase je poškozen, vrací se na Essex. V tom důstojník spatří neobvykle velkého sedmadvacetimetrového zjizveného vorvaně. Hrozivě se blíží k lodi. „… viděl jsem, jak se asi z dálky sto prutů (500 m) řítí obrovskou rychlostí…,“ vzpomíná Chase ve svém vyprávění Ztroskotání velrybářské lodi Essex. Vorvaň narazí do levého boku. Poté podpluje loď a opět se vynoří. „Neustále prudce máchal ocasem a vlny se šířily na všechny strany. Znovu narazil do lodi. Hlavu měl skoro nad vodou a zřetelně jsem viděl, jak cvaká čelistmi. Jako by byl vzteklý a zuřivý.“ Nakonec odplul a posádka se snažila díru spravit. Útok ale neskončil. „Zase je tady! Znovu se na nás řítí!“ zakřičel někdo z posádky. Vorvaň opět plave k lodi. Po nárazu do přídě odplouvá a mizí. Lodi však způsobí nesmírné škody, ta začíná nabírat vodu a potápí se. Muži rychle hodí do člunů nějaké zásoby a loď opouštějí.
ocas vorvaně
Krutá cena za přežití
Každému ze tří člunů s provizorními plachtami měl velet jeden důstojník. Pollard, Chase a M. Joy. Čekalo je rozhodnutí. Buď se vydat na pevninu, nebo přes Pacifik. Pollard navrhoval nejbližší Markézy (2 200 km), Chase, Joy i posádka se obávali kanibalů. Vydají se tedy na moře a za měsíc doplují na opuštěný ostrov Henderson. Najdou pitnou vodu. Tři muži se tam rozhodnout zůstat. Další čeká strastiplná cesta oceánem. Docházejí zásoby, voda. V lednu jako první umírá Joy, je pohřben do moře, ale další mrtvý už je sněden. Po bouři se čluny oddělí a Joyův se nadobro ztratí. Na Chaseově člunu umírá námořník po téměř dvou měsících utrpení. Odřezali z něho maso, vyňali srdce a snědli. Zbytky pohřbili do moře, vyprávěl Chase. Jeho a dva zbývající námořníky zachrání 18. února 1821 britská briga Indian. Na Pollardově člunu jsou čtyři. Ti losují, kdo bude zastřelen a sněden. Byl to Pollardův bratranec. Za týden zemřel další člen, také byl sněden. Zbyl jen Pollard a jeden muž. Zachránila je 23. února téhož roku velrybářská loď Dauphin. Přežili i muži na Hendersonově ostrově. Na ostrově Ducie byl později nalezen velrybářský člun se třemi kostrami, zda však to byl ten, kterému velel Joy, se neví.
V historii to bylo poprvé, kdy obvykle plachá velryba napadla loď. Dodnes počínání vorvaního samce nemá vysvětlení. Dle jedné z teorií je možné, že ťukání kladívkem při opravě člunu a lodi mu znělo jako cvakání zubů, jímž se vorvani dorozumívají. Nejspíš se domníval, že mu do jeho teritoria vplul jiný samec.
