Cestování vlakem je jednou z nejoblíbenějších forem přesouvání se z místa A do místa B. To platí i pro obyvatele Bangladéše, kteří denně dojíždějí za prací do hlavního města. Vlaky však nemají dostatečnou kapacitu, a tak ti, kteří se nedostanou dovnitř, volí vlastní alternativu. Navzájem si pomáhají vylézt na střechu nebo se zavěsit na vagón. Lidé už s kapacitním problémem počítají a někteří už na vlak čekají na střeše nádraží. Lépe se jim tak nastupuje na střechu vagónu.

Dvakrát denně sedm dní v týdnu

Na vlak se v průměru vyšplhá kolem dvou tisíc lidí a musí přežít jízdu o průměrné rychlosti 43 km/h. Ti, kteří se sami nedokáží dostat na střechu vlaku ve výšce dvanácti metrů, ochotně pomáhají lidé na nástupištích nebo z okýnek vagónu. Většinou tak pomáhají ženám a dětem. Vzájemná ochota se projevuje také při samotné jízdě, kdy se cestující navzájem drží a podpírají.

Bez ohledu na to, jak je tato jízda nebezpečná, ji lidé absolvují dvakrát denně sedm dní v týdnu. Důvod je zřejmý. Mnoho lidí z šestnáctimilionové Dháky je tak chudá, že si nemohou dovolit vynechat den v práci. Raději tak riskují svůj život, než by si nemohli zabezpečit večeři pro sebe a svou rodinu. V Bangladéši navíc neexistují bezpečnostní předpisy, a proto je tento druh cestování povolen.

Život pod plachtou vedle skládek

Hlavní město Bangladéše je známé svým chaotickým charakterem a přelidněním, kde čtvrtina lidí žije ve slumech. Spousta lidí z okolních vesnic se tu vydává najít svou zlatou žílu. Většina z nich však končí jako žebráci na ulicích nebo prodavači čaje a džusů. Žijí pod plachtou vedle skládek, na kterých hledají jídlo a pro vodu a na záchod musí jít do mešity. Ti, kteří mají větší štěstí, žijí v plechových boudách. Každý druhý obyvatel ze slumu je vážně nemocný. Tomu se ale už nikdo nediví, protože odpadky leží všude na ulicích a v řekách, kolem nichž létají komáři a spolu se znečištěnou vodou způsobují nemoci jako horečku dengue, malárii a úplavici.

(Zdroj: dailymail.co.uk/travel a dhakatribune.com)