Na počátku 20. století Albert Einstein svou teorií relativity převratně změnil naše chápání času a odhalil, že čas ve vesmíru neubíhá rovnoměrně. Zdá se, že čas není absolutní konstantou, ale spíše proměnnou ovlivňovanou faktory, jako je gravitace a pohyb. Výzkum však učinil odvážný krok nad rámec Einsteinových poznatků a naznačuje, že samotný čas může procházet mimořádnou proměnou – takovou, která by ho nakonec mohla zastavit.
Zkoumání proměny času
Tým vědců, který vedl profesor José Senovilla spolu s Marcem Marsem a Raulem Verou z Baskické univerzity a Univerzity v Salamance, se vydal na neprobádané území vývoje času. Zpochybňuje převládající představu, že vesmír se rozpíná zrychlujícím se tempem, poháněn záhadnou temnou energií. Místo toho přicházejí vědci s radikální myšlenkou – co když se čas, samotná podstata naší existence, zpomaluje a jednoho dne se zcela zastaví?
Podnětná teorie se vymyká běžným představám. Spíše než interpretace zdánlivého rozpínání vesmíru jako výsledku galaxií, které se od nás řítí pryč, vědci navrhují, že samotný čas prochází hlubokou proměnou. Podle jejich hypotézy se vesmír od nás nevzdaluje, ale čas se postupně zpomaluje, což způsobuje, že světlu trvá déle, než k nám dorazí.
Zajímavé je, že tato koncepce vylučuje potřebu nepolapitelné temné energie, která vědce mátla celá desetiletí. "Netvrdíme, že samotné rozpínání vesmíru je iluze," upřesňují vědci. "Co říkáme, že může být iluzí, je zrychlování tohoto rozpínání – tedy možnost, že rozpínání zvyšuje svou rychlost."
Když se čas zastaví
Důsledky teorie nejsou nic jiného než ohromující. Kdyby se čas úplně zastavil, jak by vypadal náš vesmír? Profesor Senovilla vykresluje barvitý obraz: "Pak bude vše navždy zamrzlé, jako snímek jednoho okamžiku." Je to představa, která zpochybňuje naše základní chápání existence.
K pochopení konceptu vědci přicházejí s myšlenkou, která má kořeny v teorii superstrun, která předpokládá, že náš vesmír je omezen na povrch vícerozměrné "brány" vznášející se v prostoru vyšších dimenzí, často označovaném jako "hmota". V tomto modelu se čas, tradičně považovaný za čtvrtý rozměr, postupně mění v nový prostorový rozměr.
"Tato teorie vychází z jedné konkrétní varianty teorie superstrun, v níž je náš vesmír omezen na povrch membrány neboli brány vznášející se ve vyšším dimenzionálním prostoru, označovaném jako ,bulk´. Za miliardy let by čas přestal být časem úplně," vysvětluje Senovilla. Osud naší planety se v tomto scénáři stává bezvýznamným, protože náš vesmír pokračuje ve své kosmické transformaci.
Hypotézu podporují i další uznávaní kosmologové, například Gary Gibbons z Cambridgeské univerzity. Ten vznáší podnětnou otázku: Pokud čas začal velkým třeskem, nemohl by také skončit? "Domníváme se, že čas vznikl během velkého třesku, a pokud může čas vzniknout, může také zaniknout – to je jen opačný efekt," naznačuje Gibbons.
Zatímco se potýkáme s hlubokými důsledky odvážné teorie, jedna věc je jasná – naše chápání času není zdaleka úplné. Cesta za odhalením jeho tajemství pokračuje a zavede nás na fascinující průzkum vesmíru, kde se možná jednoho dne přepíše samotná struktura času. Zda se čas nakonec zastaví, nebo bude pokračovat ve svém záhadném pochodu věky, zůstává otázkou, která nutí nejchytřejší vědecké mozky zkoumat hlouběji do vesmíru a hledat odpovědi, které nově definují naše chápání samotné existence.
Zdroje: huffingtonpost.co.uk, dnaindia.com, dailymail.co.uk
