Zdroje: www.reflex.cz, www.novinky.cz,autobiografie Papillon Henri Charrière
Ďáblův ostrov, jedno z nejznámějších vězení na světě, se nachází na ostrovech Spásy ve Francouzské Guyaně. Trestní kolonie Cayenne (Ďáblův ostrov) byla otevřena v roce 1852 a fungovala jen něco málo přes 100 let. Věznice byla uzavřena v roce 1953. Přijímání odsouzených ze všech částí francouzské říše bylo nechvalně známé svým drsným zacházením se zadrženými vězni. Více než 40 % vrahů, násilníků a zrádců zemřelo v prvním roce odpykání trestu.
Cesta do pekla
Mnoho odsouzených zemřelo již po cestě na ostrov. Vězni, kteří byli naloženi na loď, ihned ztratili svou individuální identitu. Nikoho nezajímalo, zda budete žít nebo zemřete. Muži byli nacpání do klecí nacházející se v podpalubí bez přísunu čerstvé pitné vody. Mořská nemoc a zoufalství z dané situace zapříčinila pravidelné bitky v klecích, z nichž málokdo unikl bez šrámu. Vraždy v klecích byly běžnou praxí, i přes krutý způsob, jak zajistit poslušnost vězňů. Pokud se někdo chtěl pokusit o útěk, do klece se uvolnila horká pára, která opařila všechny vězně uvnitř. Další metodou, která měla zabránit velkému hluku linoucímu se z podpalubí bylo zapálení tyčinek ze síry. Ty bachaři hodili do klece a uzavřeli prostor kovovými dveřmi. Přívod vzduchu tak byl omezen na minimum.
Trestní kolonie Cayenne (Ďáblův ostrov) byla otevřena v roce 1852 a fungovala jen něco málo přes 100 let
Ráj na zemi?
I když je dnes souostroví tří ostrůvků hojně navštěvované turisty, kteří si mohou prohlédnout muzeum, dát si jídlo v místní restauraci nebo se jen tak povalovat na pláži. Pro vězně rozhodně nebyl zelený ostrov rájem na zemi. Kdo přežil zdlouhavou cestu, musel se vyrovnat s naprostou izolací, ponižováním, mučením a náročnou fyzickou prací. Úmrtí bylo na denním pořádku a není tedy divu, že se žraloci, hojně vyskytující v okolních vodách, naučili pravidelnému přísunu potravy. Když vězni zemřeli od hladu, horečky nebo čehokoli jiného, jejich těla byla naložena na kolečka a vyhozena do moře. Stráže zazvonily na pohřební zvon a žraloci se začali houfovat. Nešťastník se neměl čas ani ponořit, jak rychle byl roztrhán. Pokud vězni přetekly nervy a zaútočil na stráž, čekala ho hrozná smrt. Odvedli ho do džungle, připoutali ke stromu a byl ponechán živlům – hmyzu, hadům, slunci a šílené žízni.
Slavné útěky
Nebylo by to to pravé vězení, pokud by se z něj nepodařilo někomu uprchnout. Anglická Wikipedie dokonce popisuje sedm případů, kdy se vězni dostali bezpečně z ostrova a začali žít nový život. Nejoblíbenějším únikem je ten od Henriho Charrièra a jeho kamaráda Sylvaina. Charrière o pobytu a útěku napsal úspěšnou knihu Papillon (1969) a natočen byl podle ní i film. I ostatní uprchlíci napsali o svých zkušenostech knihu. Papillon se ale stal nejznámější díky hádkám autora s francouzskou vládou, která popřela, že byl vůbec spisovatel na ostrově uvězněn.
