Černý delfín
Černý delfín (Чёрный дельфин) je neoficiální název nápravného zařízení Federální vězeňské služby Ruska, trestní kolonie č. 6. Svůj název dostalo podle sochy před hlavním vchodem, kterou vytvořili sami vězni. Věznice leží ve městě Sol-Iletsk v Orenburské oblasti v Rusku, nedaleko hranic s Kazachstánem. Je to jedna z nejstarších káznic v zemi a jedna z prvních v této oblasti. Založena byla kolem roku 1700. Zmínky o prvních odsouzených na doživotí a nucené práce pocházejí z roku 1745. Zhruba po padesáti letech začala sloužit jako vězení pro „loupežníky“. Od 1. listopadu 2000 si zde odpykávají trest doživotního odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění zločinci tohoto nejhrubšího zrna: pedofilové, sérioví a obzvláště brutální vrazi, kanibalové, maniaci a teroristé.
V černodelfínských celách
Každá věznice na světě, dá se říct, byla navržena tak, aby se z ní žádnému trestanci nepodařilo utéct. Případnému možnému útěku má zabránit (či naopak může pomoci) vězeňský řád. V Černém delfínovi drsné podmínky uvěznění nejen znemožňují útěk, ale daly věznici přízvisko „nejbrutálnější“. Vězni jsou uvězněni po jednom až dvou v „ocelové cele“. Nejsou za „mřížemi“, ale hned za trojími. K „pohybu“ mají prostor zhruba půl metru čtverečního. Od budíčku do večerky – to je 16 hodin denně si nesmí sednout ani lehnout. Spát musí při světle s hlavou ke dveřím a nesmějí si ji přikrýt. Po celých 24 hodin denně jsou sledováni kamerami, detektory světla a pohybu. Kromě toho každou čtvrť hodinu prochází kolem cely vězeňská stráž. Jednou za den jsou „vyvedeni“ na hodinu a půl do ocelové klece na procházku. Čtyřikrát denně dostávají do cely talíř polévky a chléb. Jediným spojením se světem je tlampač místního rádia.
Pokaždé, když jsou vedeni z cely nebo do cely mají zavázané oči, jdou v hlubokém předklonu, s rukama spoutanými za zády, v doprovodu několika dozorců a štěkajícího německého ovčáka. A to především proto, aby neměli vůbec tušení o uspořádání věznice a nemohli plánovat útěk či se případně svou eskortu pokusit napadnout. Dozorci je nepovažují za lidi a nemají s nimi soucit ani slitování.
… z nechvalně proslulých
Dle posledních údajů si v tomto Federálním státním zařízení odpykává trest na 700 trestanců, kteří dohromady zabili 3 500 lidí, což je v průměru pět obětí na jednoho. Je mezi nimi i jeden z nejznámějších ruských vrahů, kanibal Vladimir Nikolajev. Opilý se vracel z hospody, pohádal se s jiným opilcem a při rvačce ho zabil. „Co jsem měl dělat? Odtáhl jsem ho do koupelny, svlékl ho a začal ho porcovat,“ vypráví na videu, „… odřízl jsem mu hlavu, ruce, nohy a najednou mně něco tak nějak napadlo a řekl jsem si, že ho ochutnám…“ Uříznul mu kus stehna a uvařil ho. Jak dál vypráví, nechutnalo mu, tak zkusil maso rozkrájet a osmažit na pánvi. No asi chutnalo. Dal kus masa kamarádovi. „Řekl jsem mu, že je to klokan …“ Jeho žena z něho udělala masové kuličky a nakrmila děti. „… tady klokani nežijí. Nevěděli, co to je.“
Dle psychologů si během prvního roku odsouzení na nové podmínky zvykají. Další tři roky se z nich stávají „roboti“, kteří bez váhání poslouchají rozkazy a odpovídají „ano pane“. Ti, kteří se nedokáží přizpůsobit, rychle chátrají fyzicky i psychicky. Stávají se z nich živé mrtvoly a pomalu za živa umírají.
Zdroje: www.thesun.co.uk, www.mirror.co.uk, en.wikipedia.org
