"Král je mrtev – běda, běda, běda". Věštkyně zahalená do bílého roucha vztáhla k ruce k nebi. Jako na povel se dav kolem ní hlasitě rozplakal. Najednou se ozval hlas gongu. Jednou, dvakrát, třikrát. Po třetím zadunění bylo v dálce slyšet tichý zpěv a vrzání kol od povozu. Dvě bílé klisny táhly dřevěný vůz, na němž poloseděl – pololežel oděn do zdobeného roucha král. Za ním šlo patnáct nejkrásnějších panen. Byly speciálně vybrány, aby doprovodily krále na věčnou cestu. Za nimi šly staré ženy, děti a zbytek kmene. Muži už čekali v jeskyni. "Zapalte ohně". Zvolala věštkyně a zablesklo se jí v očích. Dřevěné hranice vzplály, plameny začaly šířit příjemné teplo a házely odlesky na sochu býčka stojícího na kamenné podstavě. Rozezněly se bubny. Každý věděl, co nyní nastane. Tep se zrychlil každému, kdo ten obraz sledoval.

Svým tvarem a polohou byla ideální jako příbytek i místo ke konání tajuplných a krvavých obřadů Svým tvarem a polohou byla ideální jako příbytek i místo ke konání tajuplných a krvavých obřadů Zdroj: Profimedia.cz

Kmenoví bojovníci seřadili mladé panny do půlkruhu kolem ohně a mrtvého krále. Zvedly sekery a začali tít. Těm, které se snažily v poslední chvíli válečníky odprosit a zvedly ruce, byly paže odťaty a těla rozčtvrceny. Sekery tříštily lebky, hlavy se kutálely mezi zbytky koní, všude byla krev. Tento obraz pozorovala nejkrásnější vybraná dívka s vytřeštěnými očima, má jít na řadu jako poslední. Je totiž nejvzácnějším darem bohům a králi. Statný válečník s vousem se k ní přiblížil zezadu se sekerou nad hlavou přichystán ji roztříštit lebku. "Ne!" Zvolal mladý válečník a zabodl ji nůž do srdce. Jeho milovaná se skácela na zem. "Odpusť, ale nesmějí tě zohavit." Její nastávající se otočil o zmizel do pralesa. Utíkal dlouho a věděl, že ho čeká jistá smrt. Bez milující ženy ale už neměl život smysl.

Archeologové dodnes nevědí, co se ve skále vlastně odehrálo. Byl to opravdu krvavý rituál, který za sebou zanechal tolik zohavených těl nebo kmen povraždili nájezdníci? Ti by zase nenechali krásné bronzové náramky a jantarové perly ležet jen tak ladem a určitě by si je vzali jako kořist. K rozporuplným teoriím nepomohl ani úžasný objev kovárny, která se našla hned vedle rituálního prostoru. Ve Středomoří byly obří kovárny, které sloužily k ritualizované výrobě kovu běžnou praxí. Tento prostor je zatím jediný v Česku a může napovědět něco o migraci kmenů napříč Evropou.

Nejznámějším objevem, který se v útrobách Býčí skály našel v roce 1869, je bronzová soška býčka dlouhá 10,1 centimetru a vysoká 11,3 centimetru. V místě očí má rourovitý otvor, jimž se asi prostrčila skleněná tyčinka, aby oči býčka zářily. Archeolog Jindřich Wankel předpokládal, že tvůrce býčka se inspiroval egyptským božským býkem Apisem. Jestli tomu tak je ale bohužel nikdy nezjistíme. Co víme je, že název Býčí skála se neinspirovala tímto nálezem, ale je mnohem starší. Souvisí snad s pověstmi o tom, že se na skále objevoval ohnivý býk nebo s procesím, které v noci vychází a nad ránem zase přichází a mizí v temnotách skal?

Jak Býčí skála přitahovala naše předky v dávném pravěku, tak přitahovala i hledače pokladů a archeology v novověku. Nejstarší doložený výzkum provedl v roce 1669 brněnský lékař Jan Ferdinand Hertod z Todtenfeldu. Dozvěděl se o ní od řeholníka Zábrdovického kláštera. Co ale našel nám není známo. Spousta nálezů během let nenávratně zmizelo kvůli snaze lidí přijít nějak k penězům.

Nalezené kosti využívali v 16. století mastičkáři na tajemné tinktury a v 19. století byly dokonce vyhrabané kosti našich paleolitických předků dodávaly do továrny na výrobu kostního uhlí pro rájecký cukrovar. A nebyli by to nacisté, kteří prahli po všech možných tajemných místech a předmětech, aby se o Býčí skále nedozvěděli. Na konci války ji využívali jako podzemní továrnu. Kvůli své obavě ze záplav ale jeskyni nevratným způsobem poničili. Vystříleli část chodeb, odstranili některé skalní výběžky a podlahu zarovnali betonem. Pod tímto betonem by se měly nacházet nejvzácnější archeologické poklady. Zda ale přežily tak brutální zásah je otázka.

Býčí skála, která po tisíciletí kumulovala spíše rituální vraždy, touhu po bohatství a nacistické zlo, je prý zahalena oparem negativní energie, kterou senzibilní lidé cítí na každém kroku. V rozlehlém jeskyním systému je prý slyšet nářek a volání a na místech, kde nejsou lidé se objevují světla. Negativní energie prý vychází ze dvou míst. Z útrob jeskyně a ze skalního okna. Není se čemu divit. Boj o život je s tímto prostorem úzce propojen a v lidech díky pověstem žije dál.

(Zdroj: www.byciskala.cz/MaRS/index.php?show=skupina&id=2&typ=0&celkem=30)