Nejen nadýchaní beránci
Oblaka na obloze vzbuzují představivost snad u každého člověka. Nejsou to jen nadýchaní beránci, jak se jim lidově často říká. Můžou nám připomínat hory, krajinu, rostliny i živočichy, bájná stvoření i nadpozemský svět. Liší se vzhledem, vlastnostmi i tím, jak vznikají. Odborně se třídí do skupin dle tvaru, druhů, odrůd, zvláštností a jako průvodní oblaka. Ve skupinách jsou zařazena v Mezinárodním atlase oblaků, který aktualizuje Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organisation/WMO).
Oblačná uskupení mají latinská jména. Z deseti druhů, které se označují zkratkami, jen pro přehled, ty nejzákladnější: cirrus (Ci) – řasa, stratus (St)– sloha a cumulus (Cu) – kupa. Dále to jsou různé kombinace jako řasokupa, řasosloha, dešťokupa, dešťosloha… A pak je tu ta podivuhodná a zvláštní skupina, která dle uvedeného atlasu WMO je spíš než samotným druhem nebo odrůdou jakýmsi doplňkovým znakem oblaků. Její latinský název je mammatus.
Prsa na obloze
Podivuhodné mraky na obloze, které připomínají „bublinkovou folii“ mnohdy vypadají, jako kdyby z mraků visely. Z toho vyplynul jejich latinský název mammatus – jednoduše mamma, což znamená prsa. Často se překládá také jako vemena. Poprvé je popsal v roce 1894 anglický duchovní a průkopník meteorologie W. C. Ley, který studoval mraky a využíval je k předpovědi počasí. A mamma jsou skutečně zvláštní. Nevznikají jako většina mraků v důsledku stoupání vzduchu, ale jeho klesáním. Délka jednoho „prsa“, no řekněme laloku je 1-3 kilometry a má průměr půl kilometru. Na rozdíl od pomíjivých „beránků“, které se mění každou vteřinou, jednotlivý lalok si drží svůj tvar kolem 10 až 15 minut a celý útvar vydrží až hodinu. Na obloze se může rozprostírat až sto kilometrů.
Předzvěst děsivého?
Kdysi se věřilo, že v mammatus vznikají tornáda, že jsou příčinou vichřic. Nejspíš proto, že jsou nejčastěji vidět ve spojení s dešťokupami a tvoří se na spodní straně bouřkových mraků. Mamma oblaka příčinou vzniku tornád ani vichřic nejsou. Ale můžou být jejich předzvěstí stejně jako silných bouřek, dešťů a krupobití. Ale je i možnost, že jsou naopak jejich důsledkem, protože jsou často vidět po bouřích (viz video). Kromě dešťokup se můžou „zavěsit“ i na jiné mraky, třeba slohokupy či vyvýšené slohy nebo řasukupy. Proč? Zcela přesné vysvětlení pro to není, a tak jsou stále v jistém smyslu hádankou. V každém případě jsou před nimi varováni piloti, protože můžou vyvolat termickou turbulenci.
„Prsa“ či „vemena“ každý den na obloze nespatříme. Můžou vypadat hrozivě a věstit nějakou bouři. Ale víme, že hromy ani blesky z nich nesrší, bát se jich nemusíme. Než se před bouřkou schováme, můžeme je pozorovat. Vidět mammas na vlastní oči musí být (alespoň pro milovníky) oblačné oblohy zážitkem.
Zdroje: science.howstuffworks.com, sciencestruck.com, en.wikipedia.org
