Za kovovými mřížemi oddělující hřbitov od "normálního" světa se nachází spousta zeleně od vzrostlých stromů po břečťanem pokryté zbytky hrobů. Na první pohled je to ale zanedbané místo, na které chtějí lidé spíše zapomenout než do něj vkročit. Byl založen v roce 1909 a v původním plánu Bohnické léčebny pro choromyslné nikdy hřbitov nefiguroval. Avšak pacienti, z přibližně 700 m vzdálené léčebny, ke kterým se nikdo nehlásil, umírali. Co jeden kopeček, to jeden hrob. Náhrobní kameny zde uvidíte zřídka. Patří spíše řádovým sestrám nebo ošetřovatelům.
Experimenty na duševně nemocných
Mít v rodině duševně nemocného bylo ostudou pro celou generaci. Navíc sociální situace pacientů znemožňovala převoz a pohřeb v jejich domovině. Pro někoho však smrt byla vysvobozením. V minulém století byly totiž na pacientech s duševní chorobou prováděny různé experimenty, které bychom dnes označili za mučení.
Místo, kde jsou pohřbení vrazi, sebevrahové, devianti a blázni
Pacientka Marie Tůmová
Asi nejznámější pacientka Marie Tůmová je tím důkazem. Trpěla schizofrenií, tedy sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Projevuje se halucinacemi, paranoidními bludy nebo nesouvislým myšlením a mluvou. Nesprávně je chápána jako nemoc, jejíž postižený trpí „rozpolcením osobnosti“. Schizofrenie se kdysi "léčila" také tím způsobem, že pacienta nakazili malárií. Lékaři totiž byli přesvědčeni, že vysoká a opakující se horečka může duševní nemoc vyhnat. Takto se například léčila i demence. Ve stati "K historii horečnaté léčby v psychiatrii" od prof. MUDr. Vladislava Šedivce, DrSc. autor píše: "Malarická horečka byla pro organismus zátěžovým onemocněním, zejména pro kardiovaskulární systém, nemocní ubývali na váze, snižovala se celková tělesná odolnost, docházelo i k úmrtí." I tím si prošla Marie Tůmová, která měsíc po hospitalizaci zemřela.
Na hřbitově nenajdete jen pacienty z Bohnické léčebny, ale také vojáky z 1. světové války, kteří zešíleli z hrůz, jimiž byli svědky. Mimo jiné tu prý i leží muž, který 1. světovou válku rozpoutal – Gavrilo Princip, bosenskosrbský politický aktivista a atentátník. Právě on v roce 1914 zastřelil v Sarajevu následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v Terezíně. I když má v Sarajevu hrob, s největší pravděpodobností byl právě terezínskými vojáky tři dny po své smrti uložen do neoznačeného hrobu na bohnickém hřibově bláznů. Rakousko-Uhersko tak chtělo předejít tomu, aby se jeho hrob stal poutním místem.
Dohromady na hřbitově leží více než 4000 nešťastníků
Na hřbitově je pohřbeno přes 4000 osob
Své místo na hřbitově mají i tzv. Bezvěrci. Lidé, kteří od církve nedostali poslední pomazání. V dějinách byli tito lidé pohřbívání za hřbitovní zeď do neposvěcené půdy a věřilo se, že nikdy nedojdou spasení. Tady leží vedle ostatních pachatelů těch nejstrašnějších zločinů, zašiti do pytle a zasypání hašeným vápnem. Byli to většinou sebevrazi, kteří pro církev znamenali hrozbu – sebevražda totiž pro ni znamená jeden z nejtěžších smrtelných hříchů.
Dohromady na hřbitově leží více než 4000 nešťastníků, které postihl krutý osud. Každý se s ním vypořádal po svém, po smrti se ale všichni sešli tady. Možná proto se citliví lidé tohoto hřbitovu tak bojí. Neznatelné cestičky a neoznačené hroby dávají prostor pro fantazii, která je v dnešní době krmená filmy o zombie. Na tomto místě, kde prý vládne chlad a temná energie, se přestalo pohřbívat v roce 1951 a o dvanáct let později byl předán Pohřební službě hl. m. Prahy, která ho nechala zpustnout.
Zdroje: www.cspsychiatr.cz, www.novinky.cz, nasregion.cz
