Když smrt nepřijde náhle
Naši předci tak nějak intuitivně věděli, že se blíží konec jejich blízkých. Už i oni chtěli být po jejich boku alespoň v poslední chvilce. Možná netušili, že je to i úlevou nejen pro umírající, ale i pro ně samé. Občas je u starších lidí těžké poznat, zda se jen necítí dobře, či jsou nemocní nebo už skutečně umírají. Lékaři definovali několik zásadních průvodních příznaků blížící se smrti. Doporučují také, jak se zachovat a o své blízké v té chvíli pečovat.
Takovým náznakem, že člověk není, čím býval, že se vydal na svou poslední cestu životem, může být dle lékařů nechuť trávit čas ve společnosti, neochota stýkat se s lidmi a ztráta zájmu o své koníčky a zájmy. Prvním z příznaků, který může být předzvěstí blížící se smrti, je snížená chuť k jídlu a poté i její úplná ztráta. Několik dní před smrtí člověk většinou přestává jíst i pít. Tělo potřebuje jen velmi málo energie. Tu čerpá ze zásob. Nelze mít pocit, že člověka necháváme umřít hladem a žízní. Rada pro pečují tedy je: podávat alespoň lžičku oblíbeného pokrmu „pro potěšení“. A také zvlhčovat rty.
S ubývající energií a slábnoucím metabolismem umírající člověk potřebuje daleko víc spát. Spánkem však už „nedobíjí energii“ jako zdravý člověk po únavném dni či v době nemoci a během rekonvalescence. Pokud není trvale upoután na lůžko, měl by se pečující snažit přimět ho alespoň k nějakému pohybu a případně i na chvilku vstát, aby se předešlo proleženinám. Pokud se mu ale chce spát, měli by ho nechat a snažit se udělat mu pohodlí. S úbytkem energie souvisí i ochabování svalstva. Mnohdy pár dní před smrtí není člověk schopen ani drobných úkonů, třeba zvednout hrneček či jen ruku, nebo se otočit v posteli. Se vším potřebuje pomoc svých blízkých.
S ubývajícími silami se mění životní funkce
Protože umírající méně jí a pije, dalším souvisejícím příznakem umírání je změna vyměšování. Orgány pomalu přestávají pracovat. Tedy i ledviny a střeva. Moč tmavne, vyměšování pomalu ustává a pár dní před smrtí úplně ustane. Nejen to, všechny vnitřní orgány fungují hůř, protože klesá krevní tlak. Tak se snižuje i tlukot srdce. Srdeční tep začíná být nepravidelný, někdy pro laika až téměř neznatelný.
Se snižováním krevního oběhu klesá i tělesná teplota. Krev zásobuje především vnitřní orgány, do končetin jí proudí stále méně, jsou tak na dotek studené. Kůže je bledá až namodralá, můžou se objevit modré až fialové skvrny, nehty tmavnou. Sám umírající nemusí pociťovat chlad, je však nutné přikrývat ho.
Podstatná je změna dechu. Jak se blíží okamžik posledního výdechu, dech se značně zpomaluje a je nepravidelný. Může docházet i k dlouhým pauzám mezi nádechem a výdechem. Dech se může na okamžik i zastavit. Je těžký a mnohdy i sípavý, hlučný. Říká se mu „chrapot smrti“. Postupně se stává dýchání „mělkým“, zpomaluje se, až se nakonec zastaví. V důsledku nedostatku kyslíku přestane pracovat srdce…
Ty skutečně poslední okamžiky
I když člověk umírá, mozek stále pracuje. Člověk může být v posledních okamžicích života zmatený a ztrácet pojem o tom, co se děje. Někdy i zdánlivý spánek je vlastně krátkodobé bezvědomí, které se může prodlužovat. Umírající často trpí halucinacemi, zkreslenými představami. Jak radí lékaři, pečující by se tím neměli znepokojovat, ale tak nějak snažit usměrnit to, pokud se to třeba nepříjemně týká rodinných příslušníků. Zjistit, co člověk cítí ve chvíli, kdy umírá, není žádná vědecká metoda. Nejnovější výzkumy však naznačují, že do poslední chvíle mozek i v bezvědomí reaguje na zvuky. Zda to jsou hlasy či hudba a jaký přesně mají význam, se neví. V každém případě lékaři doporučují, pokud je to možné, aby s umírajícím byli bližní do poslední chvíle a mluvili s ním, drželi ho za ruku. Možná umírající neví, co se děje, ale slyší a zbytky svého posledního vědomí nevědomě vnímá a cítí. Je to tak důležité i vlastně už pro pozůstalé.
umírající
Je možné vybrat si „ten poslední“ okamžik?
Když se zastaví dýchání, srdce, krevní oběh, lékař stanoví smrt. Může si ji umírající člověk „načasovat“? Navzdory vědeckým poznatkům je jedna věc, kterou lékaři nevysvětlí. Dokazují to však příklady ze života. Možná tak trochu nahánějí husí kůži. Někdy se zdá, že má umírající svůj poslední výdech tak nějak „pod kontrolou“. Nejedná se o dojemné filmové scény. Skutečně se říká, že umírající vydechnul, až když k jeho smrtelnému lůžku přišel blízký, na kterého čekal. Nebo že odejde v pro něho významný den. A také třeba když má pocit, že dokončil své životní poslání. Jsou i případy, kdy se umírající dokázal probrat z bezvědomí, aby pozůstalým řekl své sbohem. Ale naopak i takové, že, „vydechnul“, když příbuzní opustili místnost.
Jak i lékaři uvádějí, někdy se někdo může trápit, že se nestihnul rozloučit, jiný, že umírající na rozloučení „nepočkal“. Okamžik smrti může nastat kdykoli. Všichni se ale shodnou, že důležité je, co zůstane. Odkaz, vzpomínky. A pokud byla láska a dobré vztahy, pak není nutné trápit se, zda odešel v „pravý“ okamžik. Prostě asi to tak mělo být.
Zdroje: www.sciencefocus.com, www.medicalnewstoday.com, www.mariecurie.org.uk
