Na největší otevřenou skládku jihovýchodní Asie dováží denně 1250 nákladních aut závratných 9000 tun odpadu, jehož množství se stále zvětšuje. Například před čtyřmi lety sem jezdilo „pouze“ 720 vozů denně. Neuvěřitelné množství, že? A právě mezi vším tím bordelem žije na 3500 lidí, kteří se živí tím, že tento odpad třídí. Na ploše o rozměru 110, 3 ha tvoří 35 % všeho odpadu zbytky jídla a 33 % plast.

Lidé tu mají televizi, záchod nikoliv

Někteří se tu narodili, jiným nezbylo kvůli chudobě nic jiného než se sem přestěhovat. Mezi haldami odpadků se nachází celé osady složené z chatrčí, jež jsou postaveny z toho, co tu lidé našli. Ale nenechte se mýlit, ačkoliv jde o nejchudší lidi z celé Indonésie, i oni tu mají elektřinu, a dokonce i televizi. Vždyť jsou taky vybaveni již nepotřebným a nechtěným majetkem těch mocnějších. Je ale zarážející, že ve svých domovech mají takovýto „luxus“, zatímco na záchod chodí za betonové zdi.

Evropan opovrhuje, místní jsou ale se svým způsobem života spokojení

Skládka je pro své obyvatele zdrojem obživy. Co ostatní vyhodí, je pro ně přímo pokladem. Odpadky přehrabují a hledají, co by se dalo sníst či zpeněžit. Francouzský fotograf Alexander Settler popsal své rozporuplné dojmy z návštěvy tohoto místa celkem jasně: „Když jsem přijel do Bantargebang, zjistil jsem, že tam žije spoustu rodin. Nejvíce šokující bylo, že co je pro jedny odpadem, je pro druhé zdrojem. Rozsah nerovnosti je zarážející a šokující. Ovoce a zelenina, kterou někteří odmítají, se stávají zdrojem jídla pro druhé. Životní podmínky tu jsou strašné: smrad, bakterie, špína (...) rodiny a jejich děti žijí v útulcích bez přístupu k lékařské péči a pitné vodě."

Ovšem pohled místních obyvatel se narozdíl od evropského fotografa poměrně liší. Jejich domov jim nepřijde tak hrozný jako člověku ze západního světa. „Jsem tady už 30 let. Už jsem starý, je mi 70 let. Předtím jsem pracoval na poli. Neměl jsem pravidelný příjem. Proto jsem tehdy přijel sem. Dělat sběrače je dobrá práce. Je to dřina, ale jsem spokojený. Je to poctivá práce, živím se vlastním potem. Když pracuji, tak si vydělám 100 tisíc rupií za den (150,- Kč). Ale nepracuji každý den, jsem už starý,“ popisuje svůj život na skládce jeden z místních obyvatel.

Funguje tu organizace, která se snaží zajistit místním dětem lepší život

Na skládce pracuje čím dál tím víc dětí. To dělá starosti místním organizacím, které se snaží dětem zajistit lepší vyhlídky na život „Mým hlavním úkolem je dát dětem motivaci. Aby byly silné, učily se co nejvíc a pokračovaly i dál ve studiu. Chci dětem ukázat, že vzdělání je silná zbraň. Je to okno do světa, aby mohly odsud odejít,“ vysvětluje svůj cíl vedoucí jedné z organizací.

ZDROJE:

https://cs.legaltechnique.org/articles/aziya/merzkij-mir-kak-3000-semej

https://www.blesk.cz/clanek/cestovani/466502/zivot-na-hromade-odpadku

https://www.mall.tv/no-go-zone/bantar-gegang-nejvetsi-skladka-v-jihovychodni-asii

https://www.samosebou.cz/2021/02/11/kolik-odpadu-vyprodukuje-prumerne-kazdy-cech