Nesnáším velká města. Dva dny a dost, davy lidí mě úplně ničí. Tedy – nesnášel jsem je. Do té doby, než jsem poprvé přiletěl do Bangkoku. Plánoval jsem zůstat nanejvýš jeden den, nakonec jsem se zdržel týden a tento článek píšu těsně před třetí návštěvou...
Po cestě do jihovýchodní Asie se Bangkoku skoro nevyhnete, míří sem nejvíce letů a většinou vyjdou nejlevněji. Bez problémů se odsud dostanete do Vietnamu, Kambodže, Laosu, Barmy i Malajsie. Ze strategické polohy město těžilo odjakživa, což je dost poznat i na jeho dechberoucích památkách.
Navštívit zde můžete například Wat Pho, kde leží patnácti metrový zlatý Buddha, který je dlouhý 46 metrů. Pokud rádi nakupujete, nesmíte vynechat obrovské a barevné tržiště s více než 8 000 stánky pokrývající 109 tisíc metrů čtverečných. Jedná se o jeden z největších trhů na světě a o víkendu se zde vymění 200 tisíc návštěvníků.
Bangkok
Bangkok
Rozloha (bez aglomerace): 1568 km2
Počet obyvatel: 9,27 mil.
Etnické složení: 80 % Thajci, 10 % Číňané, 10 % ostatní
Průměrná denní teplota: 26 °C (leden)–29 °C (červenec)
O tom ale tentokrát řeč nebude. Na zkušenosti se zdejší proslavenou sexuální turistikou také rovnou zapomeňte.
Tady nikdo nespěchá
Pro mě jsou Bangkok hlavně lidé, jídlo, kultura a neuvěřitelná rozmanitost. Moderní čtvrti se skleněnými mrakodrapy střídají úzké zapadlé uličky, hned vedle nejdražšího hotelu se v pouličním stánku najíte za 30 korun a honosné buddhistické chrámy, kterých město ukrývá několik stovek, jsou jen příjemným bonusem. Myslím, že ani místní nemají šanci je za život všechny navštívit.
Rozlámaný z předchozího dne se pomalu hrabu z postele a mířím na snídani. Jednu mám sice v ceně ubytování, jenže se tu snaží o „evropský styl“ a nestojí to za řeč. Raději se zastavuji u jednoho ze stánků v uličce za rohem a nakupuji čerstvé ovoce. Něco většího si dám později, kam také spěchat. Tady nikdo nespěchá. Možná to je dané i tím, že zde žije opravdu hodně lidí. Ranní a odpolední zácpy jsou už spíše tradicí a s extrémním přetížením se tak nějak počítá - a nikdo se už ani nerozčiluje.
Teplota sice nepřekračuje 30 stupňů Celsia, ale kvůli vlhkosti je tu na padnutí. Tropy, co čekat jiného? Naštěstí se dá skoro kdekoliv schovat do stínu a vyhnout se tak ostrému slunku. Jdu se chvíli projít po Lumpini parku a obdivuji Thajce, kteří nadšeně běhají a cvičí. Zeleně si v Bangkoku běžně moc neužijete, takže je jich tady opravdu spousta. Po chvíli nasedám na metro a mířím do centra, pokračovat v objevování zapadlých uliček, které mě předchozí den tolik vyčerpaly – musel jsem nachodit více než 15 kilometrů.
Přede mnou visí plakát s „reklamou“, aby Thajci méně koukali do telefonů a raději se více bavili mezi sebou naživo. Rozhlížím se kolem sebe a... reklama nefunguje. Ani trochu. Každý má v ruce alespoň jeden iPhone. Ten největší, samozřejmě, jsme přece v Asii. Smutné, snad to v takové míře nedorazí i k nám.
Je to vlna chodících lidí, kteří se nedívají nikam jinam. Což může být v Bangkoku docela nebezpečné. Proč? Nezapomeňte, že je tu spousta motorek, které jezdí nejen po silnici, ale cestu si zkracují i po chodníku. Navíc se zde jezdí po vzoru Britů po levé straně. V tlačenicích se také budete cítit bezpečněji pokud si sebou vezmete jen fotokopie dokladů. Originály raději nechte v hotelovém nebo hostelovém sejfu. Poslední doporučení by mohlo být úsměvné, ale přece jen se ocitáme v Thajsku - neberte si žádné drogy a nenechávejte své pití bez dozoru. Nemuseli byste se pak doplatit.
Pekelně pálivá polévka
Jídlo, jídlo a zase jídlo. A to je teprve čas oběda, to nejlepší začne až večer. Bangkok je svým streetfoodem vyhlášený a hned první den jsem pochopil proč. Lépe už to umí prý jen Vietnamci.
Všechny „jídelní“ ulice až nebezpečně voní a lákání nelze odolat. Jenže co si vybrat? Je tu jeden stánek za druhým... Tuhle nudlovou polévku? Nebo jinou? Smaženou rýži? Smažené nudle? Zeleninu? Maso?
Je vůbec pouliční jídlo bezpečné? Absolutně. Vždy si vybírejte stánky, kde vidíte více lidí, to je záruka, že je kvalita prověřena místními. Pro mě teď vítězí nudlová polévka u staré usměvavé babičky a rozhodně nelituji. Přidávám po vzoru místních ještě pár naložených chilli papriček a užívám si svou chvíli pekelného pocení. Thajci ale moc dobře vědí, proč to dělají – chilli totiž ve výsledku ochlazuje, takže mi odpoledne nebude takové horko. Zajídám čerstvou papájou a chvíli pokračuji v náhodném objevování města.
Kde leží hranice kýče?
O něco později se již podle mapy vydávám ke Zlaté hoře – jednomu z mála turistických míst, kam se opravdu chci podívat. Fascinuje mě totiž fakt, že si někdo uprostřed města prostě nechal vybudovat osmdesátimetrový kopec. Jak jinak než s chrámem na vrcholu. Na jeho místě stál v období rozkvětu bývalého hlavního města Ayutthaya původně také chrám, který byl za krále Ramy III. rozšířen. Bohužel se však zřítil, následovník Rama IV. trosky zpevnil a v roce 1863 nechal postavit malou stúpu, která prý ukrývá Buddhův zub.
Po cestě nahoru mám sice chuť se nejraději otočit a zmizet – hranici kýče tu se zlatými soškami, hudbou a umělou mlhou už lehce přestřelili –, ale nakonec jsem rád, že jsem došlapal až na vrchol. Najednou se ocitnete daleko od rušných bangkockých ulic a čím více se blížíte vrcholu, tím hlasitěji slyšíte zvuk cinkajících modlitebních zvonců.
Samotný chrám sice zdaleka nepatří k těm nejzajímavějším, výhled na město to ale stokrát vynahradí. Trefil jsem se navíc do západu slunce, což je tady (částečně díky smogu) vždy krásná podívaná. Rozeznávám Královský palác, největší chrámy, zákruty řeky i kanál pod námi, kde mě před chvílí při focení dost nepříjemně překvapil obrovský varan. Konečně si uvědomuji, jak obrovský Bangkok vlastně je. A vlastně ještě mnohem větší.
Umění na špejli
A je to tady. Stánky na ulicích opět ožívají, začíná se grilovat. Vybírám ten, kde je největší fronta místních, a nakupuji pár špejlí s barbecue. To Thajci opravdu umí, a navíc je až směšně levné. Jeden čas jsem doma na grilování celkem ujížděl, ale na tento level jsem se nikdy nedostal. Jak to safra jen dělají?
Lidé už posedávají různě okolo, užívají si večeři a společnou chvíli klidu. Tentokrát bez telefonu. Usmívám se na ně, oni se smějí na mě, občas něco vyfotím. Po cestě ochutnávám další a další lahůdky od grilovaných olihní přes křepelčí vejce po místní párky s jak jinak než pálivou omáčkou. Přál bych si mít alespoň třikrát větší žaludek.
Na závěr si za nějakých 15 korun dávám svůj oblíbený čerstvý džus z marakuji a pomalu se vracím do hostelu. Tady už venku posedává několik kamarádů z předchozího večera, takže si na baru objednávám jednoho chlazeného Changa (místní pivo – pozn. autora) a přidávám se k debatě o dalších plánech a skrytých rájích jihovýchodní Asie, k nimž je Bangkok ideální vstupní branou...