Apačská dívka se může začít zajímat o muže ve druhém roce své puberty. Tohle období nemůže nikdo přehlédnout, protože se k němu váže opravdu veliká sláva, evropským jazykem bychom to mohli přirovnat k dřívějšímu uvádění dívek do společnosti. Apačská dívka je nádherně oblečena a opravdu může připomínat filmovou postavu. Jde o tradiční jelenicový přehoz, vysoké boty a lesklé ozdoby, které ji v tu dobu dodávají na výjimečnosti. Jakmile je připravena, může začít i několik dnů trvající slavnost, spojená s hostinou a tancem. Na tom si dávají apačtí rodiče opravdu záležet. Je třeba světu jasně sdělit, že je jejich dcera připravena přijímat nápadníky.
Tak trochu jako u nás
Zatímco pro ty mladší je tradiční rituál příležitostí pobavit se a zatančit si, ti starší se sejdou hlavně proto, aby probrali život a zavzpomínali na minulost. V tom se naše kultury vlastně příliš neliší. Baví se všichni – tedy kromě samotné budoucí nevěsty. Ta po celou dobu slavnosti musí být od dění důsledně oddělena a je strážena kmenovými válečníky. Nesmí se dokonce ani podívat, co se venku děje. Navíc ji čeká ještě jeden další rituál, který se odehrává po skončení několikadenních oslav. Dívka, která je připravena na vdávání, si vytrhá obočí. Je to zvyk tak starý, že si jeho původ a vlastně ani důvod nepamatují ani samotní Apači. Ale dělalo se to tak po staletí a tihle lidé si tradic zkrátka váží víc než my, lidé západní kultury.
Všechno rozhodne kůň
Po této přípravě přicházejí samotné námluvy. Apačské dívky se nemusejí nijak omezovat v projevech náklonnosti ke svému vyvolenému mladíkovi, koketují s muži, snaží se je zaujmout. Nikdo jim v tom nebrání, nikdo takové chování nepovažuje za nevhodné. A pak přijde chvíle, kdy se má všechno rozhodnout. Mladík, který se cítí být tím vyvoleným, definitivně otestuje dívčinu lásku. Před její chatrč přivede v noci svého koně a nechá ho tam stát. Je jen na mladé ženě, zda se ho ujme, nakrmí ho a odvede k řece, aby se napil. Když to udělá, je jasné, že bude svatba. Na svoje rozhodování má přitom celé čtyři dny. Bylo by ale podle apačských zvyků nevhodné reagovat hned, to by bylo považováno za přílišnou touhu po sňatku. Na druhou stranu nechat zvíře trpět déle než dva dny také není ideální.
O tajném útěků novomanželů všichni vědí
Připustíme-li, že se dívka o koně skutečně postarala a svému vyvolenému tak dala najevo, že s ním počítá na celý další život, začnou přípravy na svatbu. I ta je, stejně jako úvodní rituál, samozřejmě několikadenní. Během té doby se budoucí manželé nesmějí stýkat, dokonce ani spolu hovořit. Tou dobou už má ale ženich několik kilometrů od vesnice připravený speciální vyzdobený přístřešek, kam si po pár dnech předstíraného ostýchání a hlídání snoubenců všemi staršími z kmene, svoji ženu potajmu odvede. Mají zde připravené zásoby jídla a všeho potřebného přibližně na týden a po tu dobu s nimi nikdo v apačské vesnici nemůže počítat. Když se ale vrátí, začíná ženě docela nový život. Vyměněna za koně (v počtu podle své výjimenčnosti) začíná pracovat pro blaho svého manžela a jeho rodiny. Na rozdíl od žen mnoha jiných kmenů ale rozhodně nemusí trpět všechno.
Rozvod není žádný problém
Když se apačské ženě její manželství nelíbí, má právo se jednoduše rozvést a dokonce nebývá problém, aby se znovu, a to dokonce i několikrát, provdala. Její děti jdou s matkou a postará se o ně případný nový tatínek, stejně jako ona by se postarala o jeho děti, pokud by šlo o vdovce. Jednoduše řečeno, milostný život apačských žen je v mnoha ohedech velmi volný. Po velkých ztrátách válečníků v bojích nejen mezi jednotlivými kmeny, se dokonce částečně ujalo i mnohoženství, což mnozí stále zavrhují. Ženám to ale tak velký problém nedělalo. Víc žen v domácnosti totiž znamená také větší dělbu práce a na každou z nich ji nakonec připadne méně.
Zdroje: thehistory, aaanativearts, everyculture