V některých starších atlasech se ukrývá pod označením Corkscrew (v překladu vývrtka). Autora názvu nepochybně inspiroval unikátní tvar spirálovitě broušených stěn, skrývajících se ve skalním nitru této jedinečné lokality.

Odrazy slunečního svitu v nich den, co den rozehrávají tajemnou hru neustále se měnících světel a stínů. Nejúžasnější podívaná probíhá kolem poledne, kdy zvědavé paprsky slunce svítí do úzké trhliny kolmo. Pod tímto úhlem vyniknou všechny ostré hrany, žlábky a prohloubeniny v červeno-oranžově-žlutém pískovci nejlépe. Působivý obraz katedrály světla se mění minutu od minuty a široká škála barevných tónů a variací vyvolá v duši směs pokory a úžasu.

Antelope je nejkrásnější

Skalních soutěsek a kaňonů je v oblasti Coloradské náhorní plošiny bezpočet, a ačkoliv jsou mnohé z nich hlubší, širší, delší i barevnější, vizuálnímu kouzlu Antelope se žádný z nich nevyrovná. Co způsobilo, že ideální kombinace správných rozměrů, úžasných barev a hladkých tvarů skal z něj učinila jedno z nejfotogeničtějších míst amerického jihozápadu?

Největší podíl na tomto tisíce let trvajícím formování má, podobně jako v případě dalších přírodních krás charakteristických pro národní parky Arizony, vodní a větrná eroze. Zmínka o periodickém toku potůčku, který odplavoval z pískovcového masivu zrníčko po zrníčku, je obsažena i v původním názvu lokality. Indiáni mu říkali Tse bighanilini, což znamená „místo, v němž voda protéká skrze skály“.

Antelope Canyon je ve skutečnosti dvojicí od sebe oddělených kaňonů, kterým se říká zcela prozaicky Nižší a Vyšší. Vstupy do obou částí jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů a do každé z nich se platí zvláštní vstupné.

Nižší kaňon bývá navštěvován o poznání méně. Není to jen kvůli náročnějšímu terénu (k přístupu do některých částí je nutno použít kovových žebříků upevněných ve skalách), na ztrátě popularity se nepochybně podepsala i tragická nehoda.

Ačkoliv je Antelope místem mimořádně cenným a od jeho objevu uplynulo mnoho desítek let, většina knižních průvodců o jeho existenci ještě před dvaceti lety mlčela. Nevelká skupinka vyvolených, kteří věděli kde se lokalita nachází, se možná bála neúnosné návštěvnosti, která by křehké kouzlo tohoto důstojného, rozměry nevelkého místa narušila. Nakonec však zvítězily komerční zájmy indiánů, na jejichž území magické místo leží, a v roce 1997 bylo zpřístupněno veřejnosti.

Ve stejném roce zde přišlo o život jedenáct lidí. Zabila je voda. Krajina v okolí zdejších soutěsek má charakter pouště a prší zde velice zřídka. Pokud však ke srážkám dojde, často se jedná o prudkou a často i nebezpečnou bouři, jejíž následky je možné pocítit i v desítky kilometrů vzdálených místech. Stalo se tak i v onen osudný den. Obrovský příval dravé vody z patnáct kilometrů vzdálené bouře, který cestou nabral tuny bahna, kamenů, větví i dřevěných klád, zaplavil soutěsku během několika vteřin. Přítomní návštěvníci neměli šanci uniknout.

Hladina vody vystoupala až do výše osmipodlažního domu a pohled na obrovské kusy tmavého dřeva, které od té doby zůstaly zaklíněné ve skalách vysoko nad hlavou, je dostatečným mementem a důkazem toho, že úžasné síly přírody mohou být nejen kreativní, ale i destruktivní.