Za počátkem amišské kultury se musíme ohlédnout poměrně hluboko do minulosti, do osmnáctého století. I když se dnes jedná o skupiny lidí, žijící v americkém kontinentu, zvláště v Ohiu, Pensylvánii, Indianě, ale i v Kanadě, svůj původ mají v Evropě, konkrétně ve švýcarské a alsaské anabaptistické církvi. Nejprve jednotní amišové se dnes již dělí na přece jen poněkud umírněnější amišské mennonity a tak zvané amiše starého řádu, jejichž životní styl se od pravidel zakladatelů církve dodnes prakticky nezměnil.
Šedesátkrát víc amišů za sto let
I když bychom mohli předpokládat, že lidí s podobným životním stylem bude ubývat, opak je pravdou. Populace amišů se poměrně rychle rozrůstá, což je dáno hlavně tím, že kromě většiny dalších vymožeností dnešního moderního světa, odmítají také antikoncepci. Jen za posledních sto let je počet členů této sekty šedesátinásobný – zatímco v roce 1920 se hovořilo o pěti tisících, dnes jich na velkých plochách, které potřebují k tradičnímu farmaření, žije na tři sta tisíc.
Bez traktoru a sekačky, jen s koňmi
Tradiční obživou amišů je zemědělství. Nepředstavujme si ale žádné traktory nebo sekačky. Vše je potřeba udělat ručně, tak, jak to dělali lidé před staletími. Zatímco amišové ze starého řádu se stále musí spokojit s koňským povozem a nástroji či vybavením, které nepotřebuje žádnou elektřinu ani jiný podobný pohon, mennonitští amišové již sem tam nějaký ten motor nebo dokonce automobil ve své vesnici snesou. Jsou navíc tak „pokrokoví“, že jejich rozvolněnější pravidla dovolí mladým mužům (o ženách tady nemůže být řeč) vyučit se například truhlářem nebo zedníkem. Ti nejodvážnější z nich dokonce pracují v blízkých továrnách.
Amišové žijí velmi prostým způsobem
Fotografie nebo knoflíky? V žádném případě
Chtěli byste vidět, jak ve skutečnosti ve svých rodinách amišové žijí? To je poměrně těžko splnitelné. Pustit si domů moderního člověka se zdá této sektě více než nebezpečné. Mohlo by to narušit jejich čistotu a odtrženost od okolí, na kterých si tak zakládají. Stejně tak není ani jednoduché pořídit fotografie, dokumentující jejich denní rituály. Fotografie by se totiž mohly stát základem pýchy a to amišové nemohou dopustit. Střídmost a pokora, to je to jediné, co je povoleno. Ze stejného důvodu jsou v této kultuře zakázány dokonce i knoflíky. Mohly by vypadat příliš okázale, a to se pro tyto lidi nehodí. Jak tedy zapínat oděvy? Postačí špendlík nebo háček – a je to vyřešeno. Připadá nám to nesmyslné? Asi ano, ale amišové, alespoň ti ze starého řádu, to vidí jinak.
Mladí mají krutou možnost výběru
I když se to zdá jako málo pravděpodobné, mladí lidé mají přece jen (alespoň v některých skupinách) v určitém věku možnost výběru, zda zůstanou součástí této sekty po celý život, nebo se vydají svou vlastní moderní cestou. Ve věku mezi 16. a 18. rokem se mohou seznamovat s ostatními mladými lidmi svého věku, sledovat okolí a přemýšlet o svém pohledu na věc. Musí si ale také uvědomit, že odchod z komunity znamená zpřetrhání vazeb ke všemu, co dodnes znali, definitivní odloučení od rodiny a přátel. Mnoho z nich tak okolní svět, který jim po klidném pomalém dětství připadá příliš hektický, vůbec neláká, nebo je pro ně cena za takový život příliš vysoká a rozhodují se pro další život v rodinném kruhu.
Zdraví a štíhlí amišové
I kdybychom zavrhli všechno, co amišský způsob života přináší i bere, jednu věc patrně zpochybnit nemůžeme. Zdravý životní styl, pobyt na čerstvém vzduchu, pravidelná fyzická práce a kuchyně, kterou rozhodně nemůžeme podezírat z přílišného využívání polotovarů a podobných průmyslových výrobků, přispívají k amišskému zdraví (to je dobře také z toho důvodu, že je tato sekta vládní shovívavostí osvobozena od zdravotních a sociálních odvodů). Vědci dokonce v jejich genetické výbavě našly schopnost odbourávat tak zvaný špatný cholesterol a tím chránit srdce. Jen málokdo také kdy viděl obézního amiše.
I když se často zamýšlíme nad příliš hektickým životním stylem, který vedeme, chtěli bychom s amiši natrvalo měnit?
Zdroje: eu.ustoday, en.wikipedia, discoverlandcaster
