Přípravy na expedici
Wrangelův ostrov v drsných arktických vodách Východosibiřského a Čukotského moře většinu roku obklopuje led a bičují prudké větry. Sehnat členy expedice nebyl snadný úkol. Stefanssonovi se podařilo sehnat tři mladé Američany a jednoho Kanaďana. V srpnu 1921 dorazili do aljašského Nome, kde si měli pronajmout loď a domorodce jako doprovod. Všichni domorodci, kteří projevili zájem, nakonec odmítli odplout, expedice se jim zdála příliš riskantní. V přístavu zůstala třiadvacetiletá, drobná Ada Blackjack, která měřila 150 cm a vážila 45 kg. Plán expedice počítal s účastí aljašských domorodých Inupiatů, kteří měli pomoci s lovem a znalostmi přežití v divočině. Ty však Ada vychovaná misionáři, kteří ji naučili číst a psát, neměla. Ale uměla vařit jídlo bílých lidí a šít oděvy z kožešin.
Čtěte také
Žena kmene Inupiatů členkou expedice
Stefansson Adě slíbil, že pokud se zúčastní expedice a bude mužům vařit a šít, dostane padesát dolarů měsíčně, tedy víc, než kdy by si mohla vydělat. Rozvedená Ada peníze potřebovala. Ze tří dětí, které porodila, přežilo jedno, které však mělo tuberkulózu a nemohla se o něj starat. Z cesty měla strach, navíc ji děsili lední medvědi. Ani odcestovat na opuštěný ostrov s neznámými muži nepovažovala za správné. Váhala a tak navštívila šamana, který ji předpověděl nebezpečí a smrt. Přesto poté, co byla ujištěna, že se k nim připojí další domorodci ze Sibiře, souhlasila. A tak se pětičlenná expedice vydala dne 9. září 1921 na cestu.
Drsný ostrov trestá dobyvatele
Počasí na ostrově bylo zpočátku poměrně „přívětivé“. Muži prováděli svá vědecká pozorování a lovili. Po čase se to změnilo. Ada měla pocit, že muži litují, že ji s sebou vzali, dokonce, že ji chtějí zabít. Vysmívali se jí, nakonec odmítali jídlo, které uvařila, nechávali ji venku v mrazu, přivazovali ke stožáru. Adě se stýskalo, propadala zoufalství a pocitu osamělosti. S příchodem zimního období nastaly skutečně zlé časy, muži se potýkali s problémy. Docházeli jim zásoby a čekali na léto a loď, kterou měl Stefansson vyslat z Aljašky. Ta však kvůli ledům kolem ostrova nemohla připlout. Muži začali slábnout a nakonec se v lednu 1923, kdy teploty klesly k 50 °C pod nulu, tři z nich vydali přes zamrzlé moře na Sibiř vyhledat pomoc. Nikdo už je nikdy neviděl. Ada zůstala v divočině s nemocným členem výpravy, kterého se navíc bála, a který na ni byl hrubý. Starala se o něho, on však i tak na následky kurdějí zemřel. Nejspíš to byla touha vidět syna a silná víra kvůli němu přežít, která Adu naučila chytat do pasti lišky, střílet ptáky, lovit tuleně. Po čase si z naplaveného dřeva a kůží postavila i člun, aby lépe mohla lovit. A pak najednou, 20. srpna, zaslechla zvuk. Ke břehu dorazila loď. Ada Blackjacková, inuipatská švadlena, kterou členové výpravy ponižovali, jediná přežila dva roky v Arktidě a živá se vrátila ke svému synovi.
Wrangelův ostrov leží v Severním ledovém oceánu
Po návratu…
S nemocným synem Bennettem odjela do Seattlu, kde se léčil. Znovu se provdala a měla syna Billyho. Na rozdíl od Stefanssona, který vydal o expedici knihu, neměla z expedice žádný užitek. Dokonce byla medii nařčena, že se o nemocného řádně nestarala. Bylo to sice vyvráceno a odvoláno, ale Ada se kvůli tomu padesát let odmítala s novináři bavit a téměř upadla v zapomnění. A její život? Ada přežila tuberkulózu, žila i v chudobě, ale vedla poklidný život. Pásla soby, sbírala lesní plody a lovila. Jako pětaosmdesátiletá zemřela na Aljašce 29. května 1983. Na hrobě má pamětní desku „Hrdinka Wrangelova ostrova“, kterou nechal vytesat její syn Bill.
Čtěte také
Zdroje: www.history.com, www.outsideonline.com
