Japonci jsou zlo, věřili Američané…

Američtí vojáci během války v Tichomoří považovali Japonce za zlo. Věřili, že jsou míň než člověk. „Danou“ nenávist ještě přiživovala americká media, která o nich psala jako o „žluté havěti“, lidech s nižší inteligencí. Tento pocit byl umocněn po nečekaném útoku na Pearl Harbor. Pro amerického vojáka byly části těl japonských padlých morbidními válečnými trofejemi, které si přivážel z války nebo věnoval jako dar. Nejčastěji to byly lebky, které byly považovány za „nejzajímavější“…

Hlava jako trofej

Uříznout hlavu japonskému vojákovi bylo zcela běžné. Hlava se uvařila, dokud neodpadlo „maso“ a nezůstala čistá lebka. Některé se vyleštily a nalakovaly a posílaly jako suvenýr rodinám a známým, často s podpisy spolubojovníků. Lebky Japonců se používaly jako dekorace, talismany. Vojáci je měli připevněné na svých bojových vozidlech, na palandách postelí. Používali je na křižovatkách jako ukazatele, na vývěsní štíty. Byly prakticky všude.

Americký válečný novinář M. Morriss, například, popsal návštěvu na Guadalcanalu „… uprostřed velitelského stanu byla na tyči připevněná lebka se štítkem ‚Made in Tokyo‘.“ O takových trofejích bez jakýchkoli zábran psaly i seriozní americké noviny, které uveřejňovaly i fotky. V časopise LIFE (květen 1944) je například fotografie dělnice N. Nickersonové s lebkou na stole s popiskou, která uvádí, jak píše dopis svému snoubenci, ve kterém mu děkuje za „suvenýr z bojů“ – lebku japonského vězně opatřenou třinácti podpisy. Americký letec a poradce Ch. Lindbergh navštívil ostrov Bougainville. Dle jeho svědectví tam ženisté „vyzdobili“ cestu, kterou stavěli, trouchnivějícími hlavami Japonců, které uřízli mrtvým nalezených v mělkých masových hrobech.

„Japonské“ kosti jako slonovina

Americké vojáky nezajímali jen lebky. Odřezávali uši a nosy, končetiny. Vytrhávali i zuby. Jak ve svých pamětech napsal E. Sledge, který se v roce 1944 účastnil bitvy o ostrov Peleliu, voják z jeho jednotky vyříznul zlaté zuby živému, těžce raněnému Japonci. Jiný zase měl v batohu mumifikovanou ruku. Z kostí a „částí“ Japonců se vyráběly „umělecké“ předměty a šperky. Ze stehenních kostí zastřelených japonských žen, jak popsal, „… stojánky na tužky, z lebky třeba krabička na šňupací tabák." Lebky, dlouhé kosti a žebra se používaly na sošky i obyčejné předměty. A tak v červnu 1944 věnoval pensylvánský kongresman F. Walter americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi „skromný dar“: nůž na otevírání dopisů z pažní kosti japonského vojáka.

Sbíralo se na všech frontách

Části ostatků nepřátel nesbírali jen Američané v Pacifiku. Stejné to bylo i na jiných frontách. Sovětští partyzáni také sbírali „lidské suvenýry“. Ze zabitých Němců na okupovaných územích SSSR si odřízli kousek kůže, „na památku“ si vzali třeba obratel, úlomek kosti. Zabitým nepřátelům také často usekli hlavu, či odřízli skalp. Skalpy, dle některých zpráv, sbíral jako válečnou trofej i jeden z nejlepších odstřelovačů v historii, sovětský odstřelovač V. G. Zajcev. Alespoň to psala sovětská propaganda, aby Němci měli ze slavného zabijáka ještě větší strach.

Obzvláště brutální byli chorvatští ustašovci, členové ultranacionálního Chorvatského revolučního hnutí v čele s A. Pavelićem. Hlásili se k fašismu a byli spojenci Třetí říše. Chtěli vyhladit Srby. Ve sbírání částí těl svých obětí vynikali. Zdobili se náhrdelníky z vypoulených očí, z useknutých jazyků, nosů, zubů. Orgány a části Srbů sloužily jako dary. Dle očitého svědectví italského válečného reportéra i on dostal dar od věrného ustaše: misku, ve které bylo cosi jako ústřice. Bylo to však 20 kilo „srbských očí“… Ve výrobě z předmětů z lidských ostatků, zejména vězňů z koncentračních táborů, byli naprosto nepřekonatelní němečtí nacisté. To je však samostatná kapitola.

Japonský dovětek

Uřezávání hlav japonským padlým dosáhlo takových rozměrů, že to sama americká vláda zakázala jako porušování Ženevské úmluvy o zacházení s nemocnými a raněnými (předchůdkyně Úmluvy z roku 1949). Ani to však nepomohlo. Lebky dokonce od vojáků kupovali námořníci, kteří je ve Státech prodávali. Dlouhá léta po skončení války byla těla japonských vojáků dopravena do rodné země k řádnému pohřbení. Více než polovina z nich neměla hlavy. O vrácení „trofejí“ Japonci usilovali čtyřicet let. Zda se všechny vrátily? Kdo ví. Ale president Roosevelt „kost“, tedy nůž, který dostal darem, poslal do Japonska, kde byla uložena do země.

Zdroje: ciekawostkihistoryczne.pl, allthatsinteresting.com