Nebezpečný sport

I přes snahu zajistit co největší bezpečnost jezdců, i v dnešní době v motoristických závodech dochází občas k nehodám a kolizím. Krvavé a smrtelné nehody ale byly pro mnohé Římany jedním z těch hlavních lákadel vozatajských závodů. Profesor D. Matz, autor mnoha knih o starověkém životě ale říká, že někteří diváci byli pravděpodobně i „zarytými milovníky“ a dokázali ocenit dovednost i odvahu vozatajů. Důvodů fandit však bylo víc. V Římě se postupně z těchto dostihů stal „profesionální“ sport. Měl své hvězdy a týmy – čtyři frakce. A to modrých, zelených, bílých a červených. Tyto barvy nosili jak závodníci, tak fanoušci. A každá barva měla davy až fanatických nadšenců. Jednotlivé frakce financovali významní občané, císař i města. A stejně jako dnes, i na vítězství favoritů se sázelo – a prohrávalo nebo vyhrávalo značné jmění. Ve hře byly i „špinavé triky“, sabotáže a podvody.

Chariot – vůz bohů na závodištích

Lehký vozík o dvou kolech původně používaly starověké civilizace jako válečný vůz. Chariot však zapustil kořeny i v římské kultuře a společenském životě. Na nebi se v něm projížděli bohové, na zemi vládci a velekněží v náboženských a vítězných průvodech. Proto se zpočátku závody konaly jen o náboženských svátcích. Jejich popularita však vzrostla natolik, že se staly součástí veřejných her. Při císařských slavnostech bylo takových závodů až 24 denně. Za jediný den se amfiteátrem prohnala tisícovka koní. Velká závodiště se nacházela v každém větším městě po celé říši. Ta však nepředčila velkolepost dvou největších a nejvýznamnějších.

V Římě dle legendy „dohlížel“ v 8. st. př. n. l. na stavbu prvního závodiště Circus Maximus (Velký cirk) sám Romulus. Z písečné závodní dráhy se postupně stal velkolepý stadion s tribunami, vyzdobený památníky vozatajů, koní a sochami bohů a císařů. Nejdražší stavba Říma v době své největší slávy (1. st. n. l) pojala 150 000 až 200 000 šílících fanoušků. Hippodrom v Konstantinopoli nechal postavit ve 3. st. n. l. císař Septimus Severus. I ten zdobila vzácná umělecká díla. Fandit svým vozatajským hvězdám tu však mohlo „pouze“ od 30 000 do 60 000 diváků.

Závody navštěvovaly všechny vrstvy společnosti, muži i ženy, dokonce i otroci. Prostí občané a chudí měli vstup zdarma. Závodiště bylo i místem, kde prostý občan mohl vidět svého císaře a dokonce s ním pohovořit. A naopak i on mohl vyslechnout svůj lid.

Rychlost, napětí, vzrušení

Dle archeologa a historika umění S. Bella z Northern Illinois University samotnému závodu předcházel průvod s tanečníky, muzikanty, chrámovými služebníky i vozataji. Závod v Circus Maximus odstartoval „sponzor“ vhozením bílého kapesníku. Poté na trať z boxů vyrazily charioty tažené dvěma, nejčastěji však čtyřmi koňmi, při výjimečných příležitostech i šesti. Za obrovského fandění davů nadšenců pak dramatický souboj začal snahou získat výhodnou pozici. Jezdci museli projet sedm kol 600 metrů dlouhé písečné trati. Na rovince se řítili rychlostí přes 60 km v hodině. Ve velké rychlosti museli zvládnout i ostré zatáčky. Jezdec měl dlouhé otěže připevněné kolem pasu, spřežení v podstatě ovládal tělem. Jezdci byli neuvěřitelně fyzicky zdatní. Aby úspěšně dorazili do cíle, museli ovládat jezdectví, mít taktický důvtip a riskovat. I mohutní, šlechtění koně vynikali vytrvalostí, ale byli zároveň velmi nepředvídatelní. Není divu, že to musela být úchvatná a vzrušující podívaná.

Závod o svobodu, slávu a bohatství

Závodní charioty byly velmi lehké a „křehké“. Ve velké rychlosti a zvláště pak v zatáčkách i nepatrný střet kol s jiným vozíky končil tragicky. Vůz se rozpadl na trosky. Jezdec skončil přinejlepším s vážnými zraněními, pokud nebyl rozdupán kopyty koní. Stávalo se, že se sám zamotal do dlouhých otěží nebo z vozíku „vyletěl“. Skončil pádem do písku a stále upoután k otěžím byl vlečen pískem dál zběsilými koňmi. Čekala ho smrt či doživotní zmrzačení. Po kolizích vyrážely na trať „týmy“, které rychle odklidily trosky vozů, odtáhly zraněné nebo mrtvé, než se rychle přiřítily vozíky se svými jezdci. Takové scény nebyly ojedinělé. Dle historických pramenů se odehrávaly v podstatě v každém závodě.

Převážná většina vozatajů byli otroci či cizinci. Jen pár z nich byli svobodní římští občané, ale i tak jen velmi nízkého postavení. Vítězství tak bylo cestou ke slávě, bohatství a svobodě. Vítěz závodu dostal palmovou ratolest a finanční odměnu. Pokud se mu dařilo vítězit, stal se hvězdou. Otroci si mohli vybojovat svobodu. Ač mnoho vozatajů už v mládí, na počátku „kariéry“ přišlo o život, římská vozatajská historie má své hrdiny.

Zdroj: Youtube

Nejbohatší, nejslavnější, nejstarší

Nejbohatším a nejslavnějším antickým vozatajem byl Diocles ve 2. st. n. l. Ze 4 257 závodů získal vítězné vavříny v 1 462. Ale hlavně se jako bohatý dožil ve zdraví „výslužby“ s 36 miliony sesterciů, což je částka, která by rok uživila celý Řím. Jeho sláva zastínila i samotného císaře. Druhý stupeň vítězů patří Scorpuovi. Sice po nehodě v 26 letech skončil, ale měl za sebou 2 048 vítězných závodů. A do třetice. Nejstarší byl Porfyrius (6. st. n. l.) Závodil ještě v 60 letech. Jako jediný závodil během jednoho dne za modré i zelené a za oba týmy zvítězil. Jako jedinému vozataji v historii mu byl postaven pomník už za jeho života. Jen na Hippodromu jich měl sedm.

Zašlou slávu vozatajských závodů dnes připomínají jen obrysy a fragmenty slavných cirků. Jejich velkolepost a šílenství připomínají stejnojmenné hollywoodské adaptace (1959, 2016) románu Ben Hur autora L. Wallace (1880) – viz video

Zdroje: www.history.com, www.thecollector.com