… zbyly z nich jen hromádky popela
Na konci 14. století v Miláně se jeden nikterak významný rytíř P. Vorstius, který holdoval bujarému životu, napil silného vína, zakašlal a z ničeho nic vzplál. Tato historka zní poněkud nevěrohodně, nicméně záhadná uhoření lidí jsou zaznamenána. Oběti shoří na popel – doslova, zbydou z nich nanejvýš části končetin, v místnosti nevznikne požár. Pro ilustraci jen pár příkladů. V 17. století italská hraběnka De Bandi ulehla na své lože a ráno z ní její komorná našla jen hromádku popela, prsty jedné ruky a nohy. Jako vražda byl posouzen případ z roku 1725, kdy v Paříži shořela na popel majitelka hostince, dřevěné nádobí kolem ní zůstalo. Její manžel, odsouzený vrah se odvolal a byl zproštěn viny. Verdikt zněl: boží trest. M. Rooneyové z Illionois shořela na popel v roce 1885, cizí zavinění bylo vyloučeno a v místnosti nebyl žádný zdroj otevřeného ohně.
V roce 1951 na Floridě ve svém křesle uhořela M. Reeserová, zbyla z ní jen noha s pantoflem v loužičce tuku na podlaze. Navzdory mnohým tvrzením o samovznícení to vyšetřovatelé zamítli a prohlásili, že nejspíš usnula s cigaretou v ruce a že to byla nehoda. Stejně jako v případě devadesátiletého doktora J. I. Bentleyho v roce 1966. Po něm zbyla obrovská díra v podlaze koupelny a hromádka popela pod ní ve sklepě. Jeho dřevěná hůl neshořela, byla opřená o očouzenou vanu. Koroner však usoudil, že si starý pán v koupelně zapálil svou oblíbenou dýmku, usnul a vznítil se na něm jeho župan.
První „oficiální“ samovznícení
Až v roce 1982, kdy v Londýně zcela nečekaně zachvátily plameny tělo mentálně postižené L. J. Saffinové, když seděla v kuchyni se svým otcem, někteří kriminalisté připustili, že se mohlo jednat o samovznícení, jiní se ale domnívali, že na vině mohla být otcova dýmka. Samovznícení bylo poprvé oficiálně uvedeno jako příčina úmrtí v roce 2010. Krátce před Vánocemi byl ve svém domě v irském městě Galway nalezen mrtvý šestasedmdesátiletý M. Faherty s těžkými popáleninami na těle. Ležel na podlaze, hlavu měl u krbu. Ohořelý byl jen strop nad ním a podlaha pod ním. Cizí zavinění bylo vyloučeno, stejně tak krb jako možná příčina požáru. Případ by nevzbudil takový rozruch, kdyby soudní lékař neprohlásil: „Tento požár byl důkladně prošetřen a já jsem dospěl k závěru, že spadá do kategorie samovznícení člověka, pro které neexistuje žádné adekvátní vysvětlení.“ Jsou i případy, kdy oběti samovznícení přežili nebo utrpěli jen „nevysvětlitelné“ popáleniny. (viz video)
Můžeme si jen tak shořet?
Pojem „samovolné vzplanutí“ zavedl po svých zkoumáních v roce 1744 člen britské Královské společnosti P. Rolli. Dlouhá desetiletí se to dávalo do souvislosti s nadměrným pitím alkoholu, věřilo se, že tělo nasáklé hořlavým alkoholem je taky hořlavé, nebo že je to trest za zhýralý život či boží trest a hříšníkům vzplane černá duše. A co na to říká věda? Pomineme černou duši, to by nejspíš shořel kdekdo. (Po pravdě, kdo z nás si svou dušičku nezatížil nějakým hříškem). Ale i u těch největších opilců je alkohol v těle tak nízký, že se nemůže vznítit. A i kdyby, stejně by potřeboval vnější zdroj tepla. Jedinou hořlavou látkou v těle je tuk a střevní plyny, přesněji řečeno metan. Tuk však pro vznícení potřebuje vysokou teplotu. Metan ve střevech by se mohl nahromadit a vznítit působením enzymů, ale krávy mají ve střevech metanu daleko víc a uvnitř nehoří. Existují i domněnky, že člověk zevnitř vzplane kvůli nahromaděné statické elektřině díky působení vnější geomagnetické síle. Jistý „odborník“ na samovznícení J. Arnold tvrdil, že tento jev vzniká díky částici pyroton. Nedávná vědecká zkoumání však existenci této částice nepotvrdila. Vznícení prý může způsobit tajemné utrápené „psyché“ člověka, který ztratil smysl života.
S nejnovějším vysvětlením přišel britský biolog B. J. Ford, který říká, že k samovolnému vzplanutí může dojít hromaděním acetonu v těle v důsledku nadměrného pití, cukrovky nebo nějakým potravinám. Také vysvětlil, proč a jak hoří člověk a ne věci kolem. Říká, že dochází k efektu obrácené svíčky. V tomto případě je knot oblečení. Když člověk hoří, podkožní tuk se pomalu rozpouští, sytí oděv, což je příčinou vysokých teplot, proto z člověka zbude jen popel, ale jakmile „vosk“ – tedy tuk vyhoří, plameny uhasnou, proto nedochází k požáru.
Žádná z teorií nebyla potvrzena. Valná většina vědců samovznícení zásadně odmítá a poukazuje na to, že téměř všechny oběti buď pili a skutečně mohli usnout s cigaretou v ruce, nebo to byli starší a osamělí lidé a prostě ve chvíli, kdy chtěli něco zapálit, dostali infarkt nebo mrtvici a od zapálené sirky se jim vznítilo oblečení. Domnívají se, že je to i případ Fahertyho. Záhada samovznícení člověka zatím není vyřešena – a zní to děsivě. Stejně jako mnozí odborníci ale věřme, že „si jen tak shořet nemůžeme,“ že se skutečně jedná o nehody.
Zdroje: www.historicmysteries.com, www.history.com, science.howstuffworks.com, cience.howstuffworks.com
