Počátkem letošního roku jsem se dočetl, že Putinův režim propaguje turistické zájezdy do Severní Koreje. V únoru pak tuhle izolovanou zemi navštívila na doporučení ministra zahraničí Lavrova vybraná skupinka ruských turistů. Přísně řízený program zahrnoval lyžování pod dohledem korejského průvodce, koncert dětského orchestru... Vším prostupující propaganda, dohled a zákaz vycházení z hotelu. Připomnělo mi to náš zájezd z roku 1984. Evidentně se od té doby v Severní Koreji moc nezměnilo.
Zájezd v roce 1984
„Ááááá,“ řekla postarší pokojská po vstupu do našeho apartmá a sesunula se opatrně k zemi. Vyděšeně jsme na ni zírali. Táta ztěžka polkl a trochu nesmyslně se zeptal: „Co to dělá?“
Odpovědi se nedočkal. Bylo ale evidentní, že první ráno v Pchjongjangu nezačalo zrovna nejlíp. Dodnes si nejsem jistý, proč jsme cestovali zrovna sem.
V roce 1984 nežila Severní Korea v míru, ale pořád jen v příměří. V neukončené válce se svým jižním sousedem. Rok před naším příletem sestřelili Rusové nad Sachalinem civilní let. Boeing s dvěma sty šedesáti devíti pasažéry na palubě. Mířil z New Yorku do jihokorejského Soulu.
Zemi vládl stále stejný diktátor. Zakladatel první komunistické dynastie. Soudruh Kom Ir Sen. Táta měl žízeň po cestování a smysl pro obskurní výlety i v době, kdy to rozhodně nebylo obvyklé. Exotiku tehdy reprezentovala letní dovolená v Jugoslávii. Když s rozzářeným úsměvem přišel domů a slavnostně prohlásil: „Sehnal jsem zájezd od CKM.“
Bylo mu třicet devět a mně patnáct. CKM byla zkratka Cestovní kanceláře mládeže.
Máma řekla, že do Koreje teda rozhodně nepojede a jeho samotného nepustí. Tak se stalo, že jsem s tátou jel já.
Staré noviny a strýček Ju
Byl to první rok a možná i poslední, kdy stalinistická diktatura povolila zájezd z východní Evropy. Korejci nás nebrali jako turisty, spíš jako delegaci.
Byli jsme ubytovaní v nejlepším a asi i jediném mezinárodním hotelu v Pchjongjangu.
Vůbec jsme s tátou nechápali, co naši pokojskou tak rozrušilo. Neměli jsme sice v apartmá úplný pořádek, ale nečekali jsme, že zrovna uklízečce to bude tolik vadit. Paní na zemi dvakrát teatrálně hekla a pak předstírala mdloby.
Situaci objasnil až přivolaný korejský průvodce, strýček Ju. Tedy on se tak nejmenoval. My ho překřtili. Na jednom z prvních setkání pouštěl připravené propagandistické video o půvabech země. Tvůrci záběrů to ovšem trochu přehnali a zařadili do programu i vodní lyžování. Mladý Korejec nikdy nic takového neviděl.
„Ju,“ vyhrkl bezprostředně, když uviděl člověka na lyžích uprostřed jezera. Od té doby jsme mu tak říkali.
Prozradil nám, že paní rozrušily zmačkané noviny vyhozené do odpadkového koše. Nechápali jsme, co je na tom špatně. Prvotní teorie o pokročilém třídění odpadu se ukázala být nesprávná. Ju nám vysvětlil, že přesun denního tisku do odpadkového koše je v Severní Koreji vážný prohřešek. V novinách totiž může být obrázek Kim Ir Sena. Jeho zmačkání a vyhození je neodpustitelný zločin. Přísahali jsme, že v Rudém právu, které jsme si předtím nacpali do zvlhlých bot, obrázek Kima jistě nebude. Díky tomu, a asi nejen proto, byl náš kriminální delikt protentokrát zahrán do autu.
Ve stejném hotelu v Pchjongjangu nám pak kupodivu prošlo i násilné vytržení drátů špionážního zařízení. Skoro celá parta se večer sešla na vybraném pokoji, aby vodkou zakoupenou při mezipřistání v Moskvě eliminovala kulturní dojmy z uplynulého dne. Mně, vzhledem k věku a přítomnosti otce, byla podobná medikace odepřena. O to jasněji si pamatuju nález odposlechu za sedačkou a jeho nemilosrdnou likvidaci Ostravákem, normálně pracujícím v karvinských dolech.
Krabí hostina ve Wonsanu
„Tak mi jednoho podej,“ řekl táta a tvářil se odhodlaně. Řeč byla o krabech. Měl k němu úplně stejně daleko jako já. Seděli jsme u velkého kulatého stolu ve městě Wonsan spolu s ostatními účastníky našeho neobvyklého zájezdu. Koukali jsme na obrovskou mísu stojící uprostřed. Na ní byla hromada krabů s velkými oranžovými chlupy. Z mísy stoupala horká pára. Před chvílí jsme dostali polévku, která, jak se někdo vyjádřil, smrděla jako zanícený palec. Sníst ji dokázal jen Ostravák a pak ještě jeden chlapík, který tvrdil, že nejí jenom drůbeží.
Krabi se už nehýbali, ale i tak jsem si neuměl představit, že bych se jich dotkl. Byli obludně velcí a chlupy naháněly hrůzu. Jasně, pár lidí okolo se tvářilo naoko lhostejně. Jako by na stůl zrovna donesli koprovku. Světáci. Ale nikdo na kraby nechtěl sáhnout jako první. Obsluhující personál znejistěl.
Přes pečlivě nacvičené úsměvy byla cítit nervozita.
Kraby jsme nakonec spořádali. Chutnali skvostně. Skoro jako všechno další jídla, která nám servírovali v restauracích a hotelech.
Běžný život ale nebyl tak jednoduchý. Ve vzácné chvíli, kdy jsme byli „vypuštěni“ a mohli se pohybovat bez dohledu průvodců, jsme navštívili rybárnu. V hlavním městě. Prázdné pulty, nerezové nádoby a regály, ve kterých bydlel jenom smrad. Neuvěřitelný, intenzívní smrad.
Krabí hostinu a koupání ve Wonsanu vystřídaly výlety. Do hor na sever. K posvátné hoře Pektusan, kde vodopád měl každý rok tolik metrů, kolik let bylo soudruhu Kimovi.
Odtud pak na jih, k teplým sladkovodním jezerům blízko hranice.
Po opuštěné dálnici lemované dvoumetrovým pásem bílých oblázků o velikosti pětikoruny. Sázeli je tam lidé bez výrazu ve tváři. Na jihu ty stejné tváře upravovaly prázdné turistické chodníky obklopující jezero a hory v pozadí. Voda byla nádherně teplá. Nikde nikdo. Jen Ju na loďce, když nás varoval před děsivými víry, pokud budeme plavat dál na jih.
Pokusy o sblížení s místními
Táta koupil rusko-korejský slovník. Naučili jsme se pár slovíček a snažili se komunikovat s místními. Fráze „soudruh Kim“ ale nevedla k uspokojivým výsledkům. Oslovený respondent obvykle sklonil hlavu a snažil se co nejrychleji zmizet z dosahu cizích individuí. Podle jeho instinktu se ho tímto způsobem snažila dostat do pracovního tábora.
Zvyklí na zatuchlost a impotenci normalizačního Československa, neuměli jsme si dostatečně představit obludnost, krutost a absurditu korejského režimu. Jen jsme ji tušili a večer za to platili pochybnostmi nad pozváním do „radioaktivních koupelí“.
Miliony severních Korejců přijaly život, který pro ně připravil někdo jiný. S odevzdáním, které se může zdát být absurdní. My jsme ale pozvání do lázní taky neodmítli. I když se nám moc nechtělo a trochu jsme se báli.
Měli jsme jen štěstí. Byly to opravdu koupele. Aspoň si to do teď myslím.
Zdroje: novinky.cz, idnes.cz, Martin Paruch