V samém srdci Plzně, sevřeném mezi Pražskou ulicí a Štruncovými sady, leží klidné umělé jezero. Dnes je známé jako Mlýnská strouha, ale v době svého největšího rozkvětu to byla rušná Mlýnská strouha neboli plzeňské Benátky. Vodní plocha slouží jako dojemná připomínka minulých dob, kdy se právě tímto místem až do roku 1923 klikatilo deltové rameno řeky Radbuzy.
Představte si, že stojíte na dřevěném Královském mostě, malebném mostním oblouku, který se kdysi ladně klenul nad soutěskou vytvořenou tokem řeky. Soutěska fungovala jako přirozený předěl mezi městskými hradbami a Pražským předměstím, přičemž Červený most prodlužoval spojení až k dnešní Zbrojnické ulici. Mezi dvěma mosty byl ještě v roce 1862 napřímený úsek známý jako Šafaříkovy sady. Nejstarší most, kamenný Pražský most, však stojí již od roku 1520.
Když jste přešli Pražský most, rokle mírně obtékala hradební baštu zvanou Panský jez. Odtud rokle pokračovala ve své cestě, až se nakonec spojila se Soukenickou valchou, dalším deltovitým ramenem řeky Mže. Tyto vodní toky nebyly jen malebné, ale plnily řadu funkcí od náspů pro mlýny až po zásobování města vodou, přičemž fungovaly v součinnosti s vodárnou nacházející se v dnešní Pražské ulici.
Napouštění Mlýnské strouhy
Plzeňské Benátky 1924, kdy se mlýnská strouha přeměnila na park
Zánik Mlýnské strouhy začal na počátku 20. let 20. století, kdy byla v rámci regulace řeky Radbuzy zasypána. Cílem snahy bylo posílit hlavní tok řeky a zvýšit výkon vodní elektrárny. Údajně se tím také řešily obavy z nepořádku v korytě pomalu tekoucí strouhy.
Jak se zprávy o napouštění šířily, zvedla se mezi obyvateli města vlna nespokojenosti. Naříkali nad ztrátou ceněné části městské krajiny. Navzdory jejich protestům zůstalo rozhodnutí nezměněno. Plzeň byla naštěstí ušetřena osudu zahlcení paneláky, který v té době sužoval mnoho jiných městských oblastí.
Po zasypání vznikl park, který plynule splynul s kruhovými sady. Dnes už jen odhalené kamenné oblouky Pražského mostu připomínají dobu, kdy zdejší část města zdobily vodní toky. Zatímco sadový okruh byl prohlášen za nemovitou kulturní památku, další vývoj, jako například výstavba horkovodních kolektorů v 70. letech 20. století a průchod Tyršovou ulicí v roce 1980, krajinu nadále měnil.
Oživení slávy rokle
Pohled na revitalizovaný park
Navzdory změnám duch Mlýnské strouhy žije dál. Revitalizace strouhy severně od Pražského mostu, která se uskutečnila v letech 2008 až 2010, vdechla historické lokalitě nový život. Vynikající práce architektů Wilhelmové a Damece jim vynesla první místo v prestižní soutěži Park roku 2010.
Věž, na kterou čas zapomněl
Uprostřed pozůstatků plzeňských Benátek stojí vodárenská věž jako tichá stráž. Pochází z 16. století a je svědkem vývoje města. První zmínka o věži je z roku 1532, ale výrazných změn doznala v polovině 19. století, kdy stavitel Lexa vedl její přestavbu a zvýšení. Až do roku 1899 sloužila jako vodárenská věž a stala se nedílnou součástí městské infrastruktury.
V roce 1922 absolvovala věž další proměnu. Byla odstraněna omítka, horní části dostaly břízolitový povrch a na věži našel svůj nový domov portál z domu č. p. 197 v Prešovské ulici. Uvnitř nastaly úpravy, při nichž byl v přízemí zachován druhotně gotický klenutý vstupní portál z doby kolem roku 1500.
Dnes je vodárenská věž nejen pozůstatkem minulosti Plzně, ale i symbolem její houževnatosti, svědectvím o schopnosti města přijímat změny a zároveň zachovávat své bohaté dědictví.
Když se ponoříme do unikátních starých pohlednic plzeňských Benátek, objevíme krajinu města, které kdysi vzkvétalo díky vodním tokům, mostům a historickému kouzlu. Přestože jsou plzeňské Benátky možná pohřbeny pod vrstvami historie, vzpomínky a příběhy, které v sobě skrývají, nepřestávají uchvacovat ty, kteří si najdou čas na prozkoumání jejich fascinující minulosti.
Zdroje: kudyznudy.cz, kampocesku.cz, visitplzen.cz
