Příběh začíná
Historici přepokládají, že se Juana Maria narodila někdy na začátku 19. století. Její smutný úděl je zároveň i tragickým osudem mnoha původních obyvatel Ameriky 19. století, kteří se stali oběťmi evropského osídlování. Ostrov San Nicolas obýval tisíce let kmen Nicoleño, ze kterého pocházela. Když byla Juana Maria nejspíš ještě dítě, skupina domorodců z Aljašky spolu s ruskými lovci kožešin vyvraždila téměř celý kmen. Počet obyvatel rychle klesal. V roce 1835 se katoličtí kněží z pevniny rozhodli zbylé domorodce proti jejich vůli z ostrova vystěhovat. V té tobě jich zbylo zhruba z tří set už jen dvacet. Dodnes se neví, co k tomu kněží vedlo, zda obava, jestli domorodci na ostrově přežijí nebo potřebovali pár dalších oveček pro svou víru.
Sama na ostrově
Na konci listopadu 1835 připlul ke břehům San Nicolas škuner. Posádka shromáždila obyvatele ostrova na pláži a odvedla je na palubu. Na ostrově však zůstala Juana. Důvod, proč neodplula, zůstal neznámý. Vypráví se, že hledala ztracené dítě, proto se ke skupině nepřipojila, nebo že vyskočila z lodi, protože se domnívala, že na ostrově zůstal její malý bratr, anebo její dítě. Jsou však i verze, že posádka domorodce prostě nespočítala, nebo že se blížila bouře a loď ve spěchu odplula a Juanu tam jednoduše nechala. Osamělá pak osmnáct let lovila tuleně a kachny, šila si oblečení, žila v chýši z velrybích kostí a ukrývala se v jeskyni, kterou archeologové objevili až po dvaceti letech pátrání.
Juana Maria odplouvá na pevninu
Dle dobových zápisků a lodních deníků je jisté, že na ostrov připlouvali lovci vyder, tuleňů a pravděpodobně i sběrači mořských měkkýšů. V roce 1847 prý námořníci na ostrově zajali ženu, která jim však utekla, a tak se dá předpokládat, že se Juana skrývala před lovci v jeskyni. To je možná důvod, proč ji na ostrově nenašly posádky lodí, které z misie Santa Barbara vyslal otec J. G. Rubio. O neúspěšných pokusech nalézt domorodou ženu na ostrově o rozloze šedesát kilometrů čtverečných se doslechl lovec kožešin G. Nidever. Dvakrát se na vlastní pěst vypravil na ostrov v naději, že ji nalezne. Až jeho třetí výprava počátkem podzimu roku 1853 byla úspěšná. Jeden z jeho mužů objevil lidské stopy a kusy tuleního tuku. A pak Nidever našel ženu v zelenkavé sukni z peří kormoránů, která se na něho usmívala. Ve svých pamětech pak napsal: „… byla to stará žena, asi padesátiletá… středně vysoká, ale silná… stále se usmívala, klaněla a žvatlala nesrozumitelnou řečí…“
„Divoženka“ v Santa Barbaře
Když ji přivezli do Santa Barbary, nejspíš vyprávěla, jak přežila těch osmnáct let sama na ostrově, ale mluvila jazykem, kterému nikdo nerozuměl. Dodnes vědci přesně nedokážou určit jakým. V novinách se o ní psalo jako o „divé ženě“, která obdivovala koně, chutnalo jí ovoce, kafe i alkohol, zpívala a tančila. Těžko říct, jak snášela samotu na ostrově, ale dá se předpokládat, že podle těchto zpráv musela být mezi bílými šťastná. Její tělo se však nedokázalo novým podmínkám přizpůsobit a tak dne 19. října 1853 podlehla úplavici. Kněz ji na smrtelné posteli pokřtil a dal jí jméno Juana Maria. Zemřela poslední z kmene Nicoleño a na hrobě nemá ani své původní jméno. A zcela jistě neměla tušení, že kněz odevzdal její duši křesťanskému Bohu. Pár osobních věcí, které si s sebou přivezla, včetně jehly z kostí, ze kterých si šila oděvy, byly uloženy v muzeu v San Franciscu, kde je však zničilo zemětřesení v roce 1906. Záhadně zmizely i její šaty z peří kormoránů, které byly převezeny do Vatikánu. Ona i její kmen ale neupadly v zapomnění, znova ožily v románu amerického spisovatele Scotta O'Della Ostrov modrých delfínů.
Zdroje: medium.com, www.ancient-origins.net, www.independent.com
