Jaboticaba

Jméno stromku jaboticama (Plinia cauliflora) má souvislost s želvami. Znamená něco jako „místo, kde jsou želvy“, jiný výklad říká, že to je „jako želví tuk“. Prý je to odkaz na bílou dužinu jeho drobného ovoce. Říká se mu i brazilský hroznový strom. Tento zvláštní keř až strom dorůstá výšky 3 až 15 metrů, pokud se tedy nestříhá. Roste ale velmi pomalu. Své výšky dosáhne až po čtyřiceti letech. Listy jsou v mládí lososově růžové, v dospělosti se mění na olivové až tmavě zelené. Jsou dlouhé 2,5 až 10 centimetrů. Strom je stálozelený. Mladé lístky a větvičky jsou ochlupené. Zvláštností je, že plodí na starých kmenech a větvích. Přímo ze dřeva! Žádná viditelná stopka, jak to známe u našeho ovoce. Kvete a plodí s menšími odpočinkovými přestávkami celoročně. Na kmeni tak lze zároveň vidět květy a nezralé nebo zralé plody. Tenká vrchní kůra kmenů se odlupuje, pod ní jsou světlá místa. Na kmeni se tak objevují zvláštní zajímavé „mapy“.

Podivný strom můžete vidět zde:

Zdroj: Youtube

Brazilské stromové hrozny – plody mnoha chutí

Tyčinkové květy jaboticaby jsou drobné, bílé. Nezralé plody jsou zelené, zhruba po třech týdnech dozrávají a vypadají jako náš černý rybíz, nebo ještě lépe bezinky, ale větší. Jejich průměr je kolem dvou a půl centimetrů. Tím, že nejsou vidět drobné stopky, pak někomu může připomínat jedovatý rulík zlomocný. Plody rostou jak jednotlivě, tak v trsech, některé druhy i v hroznech. Pod slupkou mají bílou až narůžovělou želatinovou dužinu, s jedním až čtyřmi oválnými semeny. Pokud jde o chuť, ta se může lišit. Je mírně nakyslá až sladkokyselá, někdy lehce kořenitá až nasládlá. Přirovnává se nejčastěji k určitým druhům hroznového vína. Někomu připomíná mandarinky, jinému kanadské borůvky. Tak jako tak, plody obsahují velké množství vitamínu C, antioxidanty, protizánětlivé a protirakovinné látky, bílkoviny, fosfor, železo. Ale velmi rychle podléhají zkáze, vydrží čerstvé nanejvýš tři dny. Proto jsou běžné na trhu ve své domovině a nevyváží se. Jsou ideální na džemy a marmelády, do různých koláčů. Protože rychle a dobře kvasí, vyrábějí se z nich i silná vína a likéry.

Místo, kde žijí želvy

Takže pokud by měl název jaboticaba skutečně znamenat místo, kde žijí želvy, pak by se jim dařilo do nadmořských výšek nanejvýš 900 metrů tam, kde teploty neklesají pod -3 °C. Želvám asi o půdu moc nejde. Ani jaboticaba není vybíravý. Dává přednost vlhké, výživné, mírně kyselé půdě. Ale roste i v zásaditých či písčitých půdách. Tam však vyžaduje závlahu. Ač je samosprašný, samotnému se mu nedaří a hůř roste. Vyžaduje společnost. Vysazuje se proto ve skupinách. Množí se semeny. Ta klíčí zhruba měsíc při vysokých teplotách. Semena, pokud nejsou vysazena hned, vydrží nanejvýš deset dnů. Semenáče plodí až za 10-20 let. Proto se stromky roubují. I tak si na první plody pěstitel musí počkat, nejméně pět, často však osm až deset let. Vzhledem ke kompaktnímu, vláknovému kořenovému systému se dají pěstovat v květináčích a tak můžou přinášet plody s nakyslou jogurtovou chutí radost i u nás.

Zdroje: gardeningknowhow.com, en.wikipedia.org