Krajina se nepodobá žádné jiné na zemi. Drsné pustině vévodí několik sopek. Zem je naprosto vyprahlá a tvoří ji hlavně soli. Vroucí voda bublá v zářivě žlutých horkých pramenech a z vulkanického podzemí, v němž modře světélkuje láva, vycházejí jedovaté plyny. V legendách kočovného kmene Afarů, kteří tuto oblast Afrického rohu obývají, je jižní kráter sopky Erta považován za bránu do pekla.

Danakilská proláklina: Geologický zázrak

Zdroj: Youtube

Danakilská proláklina se vytvořila před miliony let, kdy zemské desky v Rudém moři a v Adenském zálivu narazily do Východoafrického zlomu a pak, jako by odskočily, začaly se od sebe opět vzdalovat. Propadem země na hranici africké, arabské a indické tektonické desky vznikla trhlina, která se ale – na rozdíl od jiných míst na světě – nenaplnila vodou.

Danakilská proláklina je tak jedním z nejníže položených míst planety. Nachází se 126 metrů pod mořem. Denní žár se tu běžně šplhá k 50 °C ve stínu. Přístroje zanamenaly vůbec nejvyšší průměrné roční teploty na Zemi.

Právě proto tady vysychá nejdelší etiopská řeka Awaš. Měří 1200 km a ztrácí se v řetězci propojených slaných jezer daleko od mořského pobřeží, takže nikdy nedosáhne Indického oceánu.

Vzácný domov kočovného kmene Afarů

"Země se tu rozpadá ve švech," líčí náš etiopský průvodce Miky, kterého jsme si na tuto dobrodužnou cestu najali v Addis Abebě. "Jak povrch pevniny pomalu klesá, tak se podle vědců i Danakilská proláklina jednou naplní vodou. Zrodí se velké jezero a nakonec ho zalije moře."

Až na příhraniční osadu je celá oblast téměř neosídlená. Přežívá tu jen kočovný kmen Afarů, jejichž tělům stačí k životu mnohem méně vody i jídla, než je u lidí jinde na světě běžné. Po staletí se živí těžbou soli, která se používala i jako platidlo v dobách Etiopského císařství proslulého pod názvem Habeš.

Historické kořeny a současné nebezpečí

Náš průvodce Miky je hrdý Habešan, připravený nám ukázat svou zem a splnit všechna naše cestovatelská přání. Je majitelem cestovní kanceláře v Addis Abebě s několika zaměstnanci. Když jim však ukázal intinerář naší cesty, odmítli nás k Afarům doprovázet.

Tito nomádi jsou totiž známí svým nepřátelstvím vůči všem vetřelcům, před nimiž od nepaměti hájí svůj životní prostor a vodu. Kdysi se mladí Afarové mohli oženit (samozřejmě jen v rámci vlastní skupiny) až poté, co zabili nějakého cizince. Požadovaným důkazem splněné podmínky bylo uříznuté přirození nepřítele, neboť i kdyby přežil, už nemohl mít další potomstvo. Dnes už od této tradice upustili, ale přesto se dobrodruhům, kteří sem vyrážejí poznat zázraky barevné pouště, doporučuje cestovat s ozbrojeným doprovodem.

Pustina a extrémní podmínky života

Míříme do správního centra Danakilské prolákliny. Osadu představuje několik příbytků podél cesty, která na jedné straně slouží civilistům a na té protější je vyhrazena pouze pro posádku armády. Na hranice s Eritreou je to necelých deset kilometrů, a proto tady bez ozbrojeného doprovodu už nikam dál nesmíme.

Jdeme se ubytovat. Chatrče jsou jen z klacků, občas na nich vlaje několik roztrhaných igelitů. V našem přístřešku jsou čtyři proutěné postele vypletené provazy. Podlaha "hotelového pokoje" je hliněná, žádná vrátka, proč taky? Zvířata tu nejsou...

A neroste tu také nic. Je to horší, než jsem si vůbec dovedla představit.

Archeologický poklad: Kolébka lidstva

V poledne panuje nedýchatelné vedro. Slunce pálí, až se vzduch tetelí a klame zrak. Nikdy bych nevěřila, že se právě tady mohla nacházet kolébka lidstva. Poblíž vesničky Hadar v dolním údolí řeky Awaš totiž objevil v roce 1974 americký paleoantropolog Donald Johanson kosterní pozůstatky australopitéka afarského staré 3,2 milionu let. Dostaly jméno Lucy. A já si teď jako Lucy připadám. Jsem na pokraji sil. Úplně vysušená a hučí mi v hlavě.

Místní, kteří se sem stěhují vždycky jen na osm "chladnějších" měsíců v roce, jdou za poledne spát. Já nemůžu, protože moje postel s provazy a uzly se mi zdá dobrá tak akorát jako lůžko pro fakíra.

A tak zírám do děravého stropu naší ubohé chatrče a přemýšlím o samici raného australopitéka, jejíž zkamenělé kosti a lebku jsme viděli v Národním muzeu v Addis Abebě. Lucy byla vysoká 1,1 metru, vážila 29 kg a po sestavení kostí se podobala šimpanzi. Měla malý mozek, ale kosti pánve a nohou už svědčily, že Lucy spadá mezi homininy, kteří stáli a chodili vzpřímeně.

I já bych teď chtěla pořádně zkamenět jako Lucy, abych přežila to vedro. Nic jiného, než poušť a barevné šutry jako z nějaké jiné galaxie tu nejspíš ani není...

Karavany solných velbloudů

K večeru se vydáváme naproti karavaně velbloudů. Stovky zvířat vždy ve stejnou dobu procházejí nedaleko odtud s nákladem obrovských bloků soli. U blízkého jezera Assale sekají celý den v extrémních teplotách afarští dělníci suchou solnou krustu. Z ní vyrábějí solné kvádry, které přepravují na velbloudích hřbetech po celé Etiopii. Sůl je bohatstvím a zároveň prokletím téhle země.

Sůl tu používali dokonce jako platidlo už od 12. století, kdy se tato oblast Afrického rohu stala součástí Etiopského císařství proslulého pod názvem Habeš. Osm se let ve slavné Habeši vládla Šalamounova dynastie, která odvozovala svůj původ od izraelského krále Šalomouna a africké královny ze Sáby.

Karavana má zpoždění, a tak se při čekání dozvídáme další podrobnosti, že prvním králem ze Šalamounské dynastie byl Menelik I. Prý se narodil královně ze Sáby po její návštěvě u Šalomouna v Jeruzalémě někdy v 10. století před naším letopočtem. "Poslední habešský císař byl Haile Selassie I. a vládl do roku 1974," uzavírá náš průvodce Miky a dodává, že pocházel z 225. generace nemanželských potomků biblického židovského krále.

Noc pod doutnající horou Erta Ale

Západněji položená a nejstarší ze sopek na jihu prolákliny je dvoutisícovka Mount Ayalu. Není činná, na rozdíl od mnohem nižšího vulkánu Erta Ale, který je nejčinnější sopkou celé Etiopie. Místní lidé ji nazývají „doutnající hora“, protože má jako jedna z mála sopek na světě téměř trvale na vrcholu lávové jezero. Někdy i dvě.

Jde o čedičovou sopku o šířce 50 km, která dosahuje do výšky 600 m nad mořem. V noci už z dálky září na vrcholu vulkanického kopce světlo, které se rozplývá nad bublající a tuhnoucí lávou.

Výlet k termálním sirným pramenům

Pro výlet jsme si vybrali termální sirné prameny u další sopky Dallol. Leží ještě blíž k hranici s Eritreou. Proto si musíme na ochranu najmout čtyři vojáky z místní posádky.

Jsou to většinou krásní vzrostlí Habešané, určitě nás ochrání... A tak všechny batohy ze zavazadlového prostoru našeho auta musejí ven. I rezervu měníme za ozbrojence. Právě od nich se dozvídáme, jak přísně si zdejší nomádi hlídají svá teritoria. Každý rodinný klan putuje během roku po určité trase tak, aby vždycky přišel do oblasti, kde je dostatek vody a pastvy pro dobytek. Jednotlivé klany se po trasách pohybují s velkou přesností a jakékoli odchylky se musejí předem dojednat mezi náčelníky.

Jedeme po krkolomné cestě už dvě hodiny vyprahlou krajinou. Když konečně zastavíme, dozvíme se, že dál už to autem nejde.

"Pešky ještě pár minut," říkají vojáci.

Slunce zase žhne, pod nohama žlutozeleně září etiopská poušť a v hlavě už mi opět buší. Přesto se asi za tři čtvrtě hodiny za armádního doprovodu téměř doplazíme k překrásným barevným jezírkům různých odstínů snad celého barevného spektra. Tady si vzpomenu na návštěvu Yellowstonu, který mě před lety tolik okouzlil. Tenkrát jsem myslela, že nic zvláštnějšího a barevnějšího na světě nemůže být.

Opravdu může. Všude kolem dominuje krajině červená, bílá, žlutá, zelená a oranžová barva. Vypadá to tu jako v nějaké cizí vesmírné galaxii.

Barvy a nebezpečí: Příběh sopky Dallol

Až do roku 1926, kdy došlo k explozi sopky Dallol působilo okolí stejnojmenného jezera zcela obyčejně. Po výbuchu se proměnilo v krajinu s pestrobarevnými geologickými útvary, které za svůj zázračný vzhled vděčí síře, železu, fosforu a dalším minerálům. I přes svou krásu, která v posledních letech přitahuje dobrodruhy z celého světa, však zůstává Danakilská proláklina pochmurným místem nehostinným k životu. I já tento přírodní zázrak najednou přestávám vnímat. Jak teplota stále stoupá, všechny barvy se mi začínají míchat. Vidím jen rozmazaně. Potřebuju pít. Hodně pít.

Afarské rčení říká: Když máš žízeň nebo jsi ztratil směr, pokračuj v chůzi pod sluncem, protože nakonec tě někdo uvidí. Pokušení stínu, usednout pod jeden z deseti tisíců trnitých keřů, je smrtící. Nikdo tě nenajde.

A tak se rychle vracíme k autu. Cesta zpět se zdá nekonečná. Ještě že máme s sebou armádu... Až ve stínu uvnitř našeho vozu při spuštěné klimatizaci bušení v hlavě ustává. A mně konečně dochází, jakou jedinečnou krásu jsem viděla.

Ve chvíli, kdy si blahořečím, že přece jen to plahočení stálo za to, ozve se za námi křik. Naši ochránci se v zavazadlovém prostoru hádají.

Jeden z nich se bije v prsa, máchá rukama a připomíná rozzuřeného šimpanze. Sice amharštinu neznáme, ale je jasné, že se rozpaluje jako poušť kolem nás. Rozepře se stupňuje. A najednou drobnější gestikulující muž, kterému jsem tajně dala přezdívku mužský Lucy, zasune náboj do kalašnikova a namíří na tři vzrostlé Habešany.

Přestáváme dýchat. Je otázkou náhody, zda stihne zmáčknout spoušť, či ho kolegové rychle odzbrojí. Okamžitě vyskáčeme z auta. Pět chlapů má opravdu co dělat, aby rozzuřeného vojáka zvládlo. "Lucy" vyvádí, jako by se zbláznil. Když ho spoutají, dozvídáme se příčinu konfliktu:

"Chtěl kolegy postřílet, neboť se mu smáli, že vypadá jak opičák," vysvětluje Miky.

Opouštíme Danakil: Země duchů

Další den Danakil opouštíme. Platíme za každou postel v přístřešku. A také kuriózní položku za úklid, přestože se v našem "hotelovém pokoji" celou dobu na hliněné podlaze válely igeliťáky, zátky od coly a další odpadky jako na smetišti... Ale nezlobila jsem se. Danakil je tak nehostinná krajina, že sem opravdu těžko někdo zavítá, a tak pro těch málo místních je potřeba každého dolaru, aby tu vůbec přežili.

Byla jsem šťastná, že jsem to místo viděla, ale zároveň jsem byla ráda, že ve zdraví odjíždíme. Marně jsem pak pátrala, jak se osada jmenovala. Na Etiopském katastrálním úřadu je vedená jako město duchů.

Zdroje:
https://svetobeznik.info/danakilska-prolaklina-etiopie/
Bohuna Kopřivová